„Já jsem tě vychovala sama, obětovala ti celý život!“ spustila znovu Ludmila Mlynářová a obrátila se k synovi. „A ty si přivedeš domů cizí ženskou, která před tebou tají majetek! Copak to nevidíš? Kdyby tě opravdu milovala, neměla by potřebu něco skrývat!“
Už jsem to dál nevydržela. Vstala jsem z postele a beze slova prošla kolem ní do koupelny. Zamkla jsem se a pustila naplno vodu, aby přehlušila pokračování hádky. Opřela jsem se o umyvadlo a zadívala se na svůj odraz. Bledá pleť, propadlé oči, tmavé kruhy. Tři roky v tomhle domě se na mně podepsaly víc, než jsem si chtěla připustit.
Když jsem se vrátila do ložnice, Ludmila už tam nebyla. Radim seděl na kraji postele, shrbený, s pohledem přilepeným k displeji mobilu.
„Kláro, proč ji musíš provokovat?“ pronesl tiše, aniž by se na mě podíval. „Mohlas jí o té chatě říct.“
Zůstala jsem stát u dveří. „Provokovat? To myslíš vážně? Tvoje matka nám vpadne do pokoje, přehrabuje se v našich věcech, uráží mě… a já ji provokuju?“
„Ona to tak nemyslí. Jen se o mě bojí. A upřímně… mohli bychom tu chatu napsat na oba. Vždyť o nic nejde.“
Dívala jsem se na něj a najednou mi došlo, že přede mnou nesedí partner, o kterého se můžu opřít, ale třicetiletý kluk, který se nikdy neodstřihl od matčiny sukně. Tolik let jsem doufala, že dospěje, že se jednou postaví za naši rodinu. Jenže ten okamžik nepřicházel.
V kuchyni mezitím cinkalo nádobí. Ludmila tam předváděla své teatrální uražené ticho, přerušované hlasitým boucháním hrnců. Když jsem vstoupila, přejela mě pohledem a pohrdavě si odfrkla.
„Snídaně je hotová. Jez, dokud je teplá. I když takové snaše bych nejradši nenalila ani sklenici vody.“
Posadila jsem se bez odpovědi. Ovesná kaše byla přesolená až k nepoživatelnosti. Její oblíbený způsob, jak dát najevo nespokojenost. Polykala jsem sousta bez chuti a přemýšlela, kam se poděla ta žena, která mě kdysi vítala s otevřenou náručí.
Na začátku byla milá, usměvavá. Tvrdila, že vždycky toužila po dceři. Potíže přišly ve chvíli, kdy jsme se k ní nastěhovali. Náš pronájem byl daleko od mé nové práce a její dům stál v ideální čtvrti. „Dočasně,“ opakovala. „Než si pořídíte vlastní.“ Jenže z dočasnosti se staly tři roky.
Postupně začala kontrolovat všechno. Prohlížela si účtenky z nákupů, četla zprávy v mém telefonu, když jsem byla ve sprše, vyslýchala mě, pokud jsem přišla o pár minut později. Radim to viděl, ale pokaždé jen mávl rukou. „Vydrž, myslí to dobře,“ uklidňoval mě.
Nejvíc jí ale leželo v žaludku, že ještě nemáme dítě. Při každé příležitosti mi připomínala, že „správná žena“ by už dávno porodila. Tahala mě k bylinkářkám, nutila pít odporné odvary, po kterých mi bylo zle. A když jsem odmítla, obvinila mě, že se schválně bráním mateřství, abych nebyla k rodině připoutaná.
„Dnes pojedu na chatu,“ oznámila jsem náhle a odstrčila talíř. „Chci se tam podívat.“
„Nikdy nikam nepojedeš!“ vyskočila Ludmila. „Nejdřív vyřešíme papíry!“
„Je to můj majetek,“ odpověděla jsem klidně. „Mám právo rozhodovat o něm sama.“
„Právo? A co tvoje povinnosti?“ udeřila dlaní do stolu. „Tři roky tu bydlíš a jen se vezeš!“
„Pracuju a přispívám do domácnosti,“ připomněla jsem jí.
„Tvoje směšné peníze? Za energie dám víc!“
Nebyla to pravda. Polovinu platu jsem dávala na společné výdaje, kupovala potraviny, hradila internet i telefon. Ale cokoliv jsem řekla, stejně obrátila proti mně.
Do kuchyně vešel Radim, už oblečený do práce.
„Mami, neměla bys toho nechat? Klára má pravdu. Je to její dědictví.“
Ludmila se k němu otočila tak prudce, až jí zaskřípala židle o podlahu. V očích jí zaplál oheň.
„Aha, takže ty…“ Odmlčela se a prudce se nadechla, jako by se chystala rozpoutat další bouři.