„Promiňte… koho hledáte?“ Iveta Bílýová zůstala stát ve dveřích jako přimražená. V předsíni před ní stála žena s ohnivě rezavými vlasy, které jí splývaly na ramena, a probodávala ji pohledem plným výčitky – jako by Iveta právě provedla něco neodpustitelného.
„Ale no tak, Ivetko, to jsi o mně nikdy neslyšela?“ zvolala neznámá a teatrálně rozhodila rukama. Náramky na jejích zápěstích zacinkaly, až to připomínalo malé zvonečky. „Jsem Marta Šimonová, sestra Radovana Míky, tedy tvého tchána! Nestůj tam jako socha, pusť mě dál, je mi strašná zima!“
Iveta automaticky ustoupila stranou. Hlavou jí vířily otázky. Radovan Míka, otec jejího manžela Romana Kováře, se o žádné sestře nikdy nezmínil. A Roman? Za sedm let jejich manželství nepadlo o tetě Martě ani slovo. A přesto tu teď ta žena stála, s pronikavou vůní sladkého parfému a hlasem, který zaplnil celý byt, jako by se vracela do vlastního domova.
„Je Roman doma?“ zeptala se Marta, odložila kufr přímo na rohožku s nápisem „Vítejte“ a začala si svlékat kabát. „Cesta byla nekonečná, sotva stojím na nohou.“
„Není, je ještě v práci,“ odpověděla Iveta a zavřela dveře. V hrudi se jí usadil nepříjemný tlak. „A… přijela jste na jak dlouho?“
„To se uvidí, děvče,“ mávla Marta lehkovážně rukou. „Dostala jsem se do svízelné situace. Zůstala jsem bez bydlení. Řekla jsem si, že rodina je rodina. Krev přece není voda.“
Iveta pocítila, jak se jí stáhl žaludek. Jejich třípokojový byt v paneláku byl už tak přeplněný – dvě děti, Roman, ona a ještě kocour, který se neustále motal pod nohama. Kam by se sem vešel další člověk? A hlavně – na jak dlouho?
„Pojďte si dát čaj,“ navrhla, aby získala čas. „Můžete mi povědět, co se stalo.“
V kuchyni Marta usedla ke stolu s takovou samozřejmostí, jako by tam sedávala roky. Iveta ji nenápadně pozorovala. Mohlo jí být kolem padesáti, možná o pár let víc. Výrazné líčení, dlouhé náušnice, květované šaty – všechno na ní působilo nápadně a okázale. V očích se jí však kromě únavy zračila i jistá vychytralost.
„Tak poslouchej,“ spustila Marta a upila z Ivetina oblíbeného hrnku s kopretinami. „Pronajímala jsem si byt, ale majitelka mi zničehonic zvedla nájem. Tak jsem se sebrala a odešla. Řekla jsem si, že ve městě je spousta možností. Než si něco najdu, zůstanu u vás.“
Iveta málem vdechla horký čaj.
„U nás?“ zopakovala nevěřícně.
„Samozřejmě. Neboj se, nejsem náročná,“ usmála se Marta a lehce přimhouřila oči. „Stačí mi gauč nebo koutek. A kde jsou děti? Ráda bych poznala neteř a synovce.“
„Jsou ještě ve škole. Aneta Malířová chodí do čtvrté třídy, David Pražák je prvňák,“ odpověděla Iveta suše.
„To je nádhera!“ zatleskala Marta. „S dětmi to umím, mám s nimi skvělý vztah. Ráda pomůžu s výchovou. Dnešní maminky pořád koukají do mobilu a děti pak rostou jako dříví v lese.“
Ivetě se sevřely čelisti. „Zvládáme to,“ pronesla klidně, i když uvnitř vřela. „S Romanem máme svůj způsob.“
„Jistě, jistě,“ přikývla Marta tónem, v němž zaznívala blahosklonnost. „Ale zkušenosti jsou k nezaplacení. Vychovala jsem dvě děti, něco už o tom vím.“
Vtom bouchly dveře a do bytu vběhla Aneta. Odhodila batoh a zarazila se při pohledu na cizí ženu.
„Mami, kdo to je?“ zeptala se podezíravě.
„To je Marta Šimonová, tatínkova příbuzná,“ vysvětlila Iveta.
„Ty jsi ale krásná holčička!“ vykřikla Marta a bez varování Anetu objala. Dívka ztuhla a hned se vysmekla.
„Já mám hlad,“ zamumlala a zamířila ke kuchyňské lince.
„Hned ti něco dám,“ povzdechla si Iveta. „Dáte si také?“
„Ach, dala bych si nějakou polévku,“ zasnila se Marta. „Máš něco hotového? Nebo to mám uvařit sama? Vařím výborně.“
Iveta beze slova vyndala z lednice hrnec s borščem ze včerejška a postavila ho na sporák.
„Boršč stačí?“ zeptala se neutrálně.
Marta lehce nakrčila nos. „No… pravá polévka to úplně není. Ale dobrá, přidám si smetanu.“
Aneta protočila oči, ale mlčela. Iveta zachytila její pohled a došlo jí, že dcera už vycítila napětí, které se do jejich domova vplížilo.
Když se večer Roman vrátil z práce, Marta už se cítila jako doma. Seděla v obýváku na pohovce a prohlížela si rodinné album, které Iveta roky pečlivě sestavovala.
„Romane!“ zvolala nadšeně, sotva vstoupil dovnitř.
Roman zůstal stát v předsíni a nechápavě pohlédl na manželku. „Dobrý večer… promiňte, my se známe?“
„To je Marta Šimonová, sestra tvého otce,“ vysvětlila Iveta rovnoměrným hlasem.
„Tátova sestra?“ podivil se Roman. „Nikdy o ní nemluvil.“
„Radovan měl hlavu děravou,“ zasmála se Marta. „Nejsme v každodenním kontaktu, ale příbuzenství platí. Přijela jsem do města a neměla kde bydlet. Iveta byla tak laskavá a nabídla mi střechu nad hlavou.“
Ivetě zahořely tváře. Nic takového neslíbila. Jenže Roman si jejího výrazu zřejmě nevšiml.
„Když jste rodina, samozřejmě tu můžete zůstat,“ řekl unaveně.
V Ivetě to zasyčelo jako pára pod pokličkou. Ani se jí nezeptal. Rozhodl za oba. Přesto mlčela – před Martou nechtěla vyvolat scénu.
Pozdě večer, když děti spaly a Marta se uložila na rozkládací gauč, si Iveta s Romanem sedli do kuchyně.
„To myslíš vážně?“ zašeptala. „Přijde bez ohlášení a ty jí rovnou nabídneš, aby tu zůstala?“
Roman si promnul spánky. „Co jsem měl dělat? Vyhodit ji? Je to rodina.“
„A já? Zeptal ses mě, jestli s tím souhlasím?“ hlas se jí zachvěl. „Máme malé děti a málo místa. Budeme tu žít namačkaní jak sardinky.“
„Nebude to napořád,“ snažil se ji uklidnit. „Měsíc, dva. Najde si práci a pronájem.“
„Měsíc nebo dva?“ zopakovala tiše, aby nevzbudila hosta. „Dnes už Anetě radila, jak si má dělat úkoly. A kritizovala moje vaření.“
Roman natáhl ruku, ale Iveta ucukla. „Nemyslí to zle,“ povzdechl si. „Uvidíš, všechno se srovná.“
Iveta na něj dlouze hleděla. V jejím nitru se mísila křivda s únavou a neurčitým pocitem viny. Co když přehání? Co když Marta opravdu potřebuje jen krátkou pomoc? Jenže tichý hlas uvnitř jí našeptával, že tohle je teprve začátek a že jejich klidný domov už nikdy nebude takový jako dřív.