V hlavě jí vířily pochybnosti. Co když přece jen reaguje přehnaně? Co když je Marta Šimonová opravdu jen dočasným hostem? Jenže cosi hluboko uvnitř ji varovalo, že tohle sotva začalo.
Následující ráno rozřízl byt pronikavý Anetin hlas.
„Mami! Ona mi přerovnala knížky!“
Iveta Bílýová vběhla do dětského pokoje. U police stála Marta a v náručí držela několik svazků.
„Ivetko, udělala jsem tam trochu pořádek,“ oznámila s úsměvem, jako by šlo o maličkost. „Měla to všechno pomíchané, tak jsem to srovnala podle barev hřbetů. Vypadá to přece mnohem lépe.“
„Já je měla seřazené podle sérií!“ Anetě se třásl hlas. „Teď nic nenajdu!“
Marta jí přejela rukou po vlasech, ale dívka ucukla. „Pořádek je základ, děvče. Takhle to u vás doma občas vypadá jako po výbuchu.“
Ivetě se nahrnula krev do tváří. „Paní Šimonová,“ oslovila ji napjatě, „prosím vás, nesahejte dětem na věci bez dovolení. Aneta ví nejlépe, jak si chce knihy uspořádat.“
„To jsou dneska všichni tak přecitlivělí,“ utrousila Marta s našpulenými rty. „Já chtěla jen pomoct. Dřív by děti poděkovaly.“
Aneta vyběhla z pokoje a dveře za ní hlasitě práskly. Iveta zůstala stát mezi policí a postelí a cítila, jak v ní vře vztek. Sotva otevřela ústa, objevil se ve dveřích David Pražák.
„Mami, proč mi teta říká, že jím špatně?“ zeptal se nesměle a žmoulal lem trička. „Říkala, že mám každé sousto žvýkat stokrát. Já nechci.“
Iveta pevně zavřela oči a pomalu napočítala do deseti. Teprve druhý den. Jak to bude vypadat za týden?
Do večera Marta stihla přerovnat nádobí v kuchyni – prý „logičtěji“, zkritizovat Ivetin způsob praní („dáváš moc prášku, zbytečně vyhazuješ peníze“) a pokusila se poslat Davida do postele o hodinu dřív, protože „děti potřebují režim“. Iveta si připadala jako návštěva ve vlastním bytě.
Když konečně zůstala s Romanem Kovářem sama, obrátila se k němu: „Takhle to dál nejde. Zasahuje úplně do všeho. Včera polévka, dnes Anetiny knihy, Davidovo jídlo… Co bude zítra? Bude mi radit, kdy mám dýchat?“
Roman si promnul čelo. „Zkus to vydržet. Je to rodina. Nemůžeme ji přece vyhodit.“
„A proč ne?“ zadívala se mu přímo do očí. „Proč máme snášet, že někdo cizí přepisuje náš život?“
„Není cizí,“ ohradil se tiše. „Je to sestra mého otce.“
„Sestra, o které jsi do včerejška neměl ani tušení!“ hlas se jí zachvěl. „A teď tu bydlí a já mám mlčet?“
Roman sklopil zrak. Iveta cítila, jak se mezi nimi rozprostírá ticho plné napětí. Milovala ho, ale jeho nerozhodnost ji ubíjela.
„Dobře,“ vydechla nakonec. „Dám tomu týden. Jestli se nic nezmění, promluvím si s ní sama. A je mi jedno, čí je příbuzná.“
Roman přikývl, avšak v jeho očích zůstala nejistota. Iveta odešla z kuchyně s bušícím srdcem. Věděla, že rozhovor s Martou nebude jednoduchý, ale zároveň byla odhodlaná ochránit klid svého domova.
O několik dní později se situace vyhrotila.
„Tak ty mě chceš vystrnadit?“ zaznělo obývákem. Marta stála uprostřed místnosti, ruce v bok, hlas ostrý jako struna.
„Nikdo vás nevyhání,“ odpověděla Iveta, snažila se mluvit vyrovnaně. „Jen vás žádám, abyste respektovala naše hranice.“
„Respekt?“ odfrkla si Marta a její zrzavé vlasy se zhouply jako plamen. „Dělám tu první poslední a ty mi budeš vykládat o respektu? Jsem sestra tvého tchána, krev z jeho krve!“
Týden, který si Iveta vyhradila, se změnil v nekonečný sled drobných střetů. Marta učila Anetu „správně“ plést cop, až dívka zadržovala slzy. Davida nutila do ovesné kaše místo jeho oblíbených lívanců. Přeskládala hrnce a pánve s poznámkou, že Iveta neumí hospodařit s prostorem. A Roman trávil čím dál víc času v práci, takže většinu konfliktů řešila sama.
Ráno toho dne však přišla poslední kapka. Iveta se vrátila z nákupu a našla Martu v dětském pokoji, jak prohlíží Anetiny sešity.
„Co to má znamenat?“ zůstala stát ve dveřích.
„Kontroluju úkoly,“ odpověděla Marta bez zvednutí hlavy. „Písmo má hrozné, musí se naučit psát úhledně. Já v jejím věku…“
„Tohle není vaše věc!“ přerušila ji Iveta. „Aneta si úkoly dělá sama a vede si dobře.“
Marta sevřela rty, ale dál nic neřekla. Teď večer však zřejmě nastal čas na otevřený střet. Děti už spaly a obě ženy stály proti sobě v obýváku.
„Ivetko,“ změnila Marta tón na přehnaně laskavý, „já ti chci jen ulehčit. Dvě děti, domácnost… nejsem přece bez zkušeností. Můžu poradit.“
„O rady nestojím,“ odsekla Iveta. „Tohle je náš domov. Nezasahujte do něj.“
„A co na to řekne Roman? Nebo Radovan Míka?“ nadhodila Marta jméno tchána. „Radovan mě vždycky bránil. Nebude nadšený, až uslyší, jak se ke mně chováš.“
V Ivetě to znovu zasyčelo. Odpověď už měla na jazyku, když do místnosti vstoupil Roman. Sako měl přehozené přes ruku a v druhé tašku s nákupem.
„Co se děje?“ rozhlédl se nechápavě.
„Tvoje žena mě vyhazuje!“ vyhrkla Marta a teatrálně si přitiskla dlaň na hruď. „Jsem tu v nouzi a ona…“
Roman pohlédl na Ivetu. „Ivet?“
„Nevyháním ji,“ pronesla klidně, ale důrazně. „Jen už nemůžu snášet, jak nám převrací život naruby. Kritizuje všechno, sahá dětem do věcí, přerovnává byt. Jsem unavená z toho, že si tu připadám jako vetřelec.“
Roman se obrátil k tetě. „Teto Marto, je na tom něco pravdy?“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou. „Jen tu dávám věci do pořádku. Máte tu chaos. A děti potřebují pevnější ruku.“
„Nepotřebují,“ ozvala se Iveta tiše, ale pevně. „Potřebují jistotu a klid.“
Roman odložil tašku na zem a unaveně si promnul tvář. „Zkusme to vyřešit bez hádek…“
„Bez hádek?“ skočila mu Marta do řeči. „Jak mám být klidná, když na mě křičí, jako bych byla nějaká zlodějka? Přitom jsem nepřijela bezdůvodně. Mám vážné problémy.“
Iveta zbystřila. Něco v jejím tónu bylo jiné.
„Jaké problémy?“ zeptala se pomalu. „Tvrdila jste, že vám majitelka bytu zvýšila nájem. Ale to zjevně není celý příběh, že?“