Marta Šimonová náhle ztichla. Ještě před okamžikem působila sebejistě, teď jako by z ní všechna rozhodnost vyprchala. Oči jí sklouzly k podlaze a prsty nervózně žmoulala lem svého pestrého šatu.
„Já…“ začala nejistě, ale hlas jí uvázl v krku. „Ano, majitelka bytu mi nájem opravdu zvedla. Jenže… to nebylo všechno. Dostala jsem se do potíží.“
Roman Kovář udělal krok vpřed. „Do jakých potíží?“ zeptal se tiše, ale pevně.
Marta si povzdechla, jako by tím výdechem shazovala poslední zbytky pýchy. „Nasekala jsem si dluhy. Půjčila jsem si od pár známých, myslela jsem, že to brzy vrátím. Jenže pak jsem přišla o práci a všechno se to sesypalo. Neměla jsem z čeho platit, takže jsem musela odejít.“
Ivetě Bílýové přeběhl po zádech chlad. Vyměnila si s Romanem pohled – oba v něm měli stejný šok i zklamání.
„A řešením bylo přijet k nám bez jediného slova vysvětlení?“ ozvala se Iveta a snažila se udržet klid. V hlase jí ale zaznívala bolest. „Prostě se nastěhovat, jako by to bylo samozřejmé?“
„Věřila jsem, že to pochopíte,“ hlesla Marta. „Jsme přece rodina. Radovan Míka vždycky říkal, že rodina si má pomáhat.“
„To říkal,“ přikývl Roman, tentokrát však bez obvyklé měkkosti. „Ale také dodával, že pomoc není jednostranná. Že rodina není jen o braní. Proč jste nám neřekla pravdu hned?“
Marta mlčela.
Iveta cítila, jak se v ní mísí soucit s narůstajícím hněvem. Nechtěla být krutá. Zároveň ale nemohla přehlížet, že jejich domov se během několika dní proměnil v místo napětí.
„Paní Šimonová,“ oslovila ji klidně, i když jí bušilo srdce. „Chápu, že jste v těžké situaci. Ale nemůžete si nárokovat náš byt, jako by byl váš. Máme děti, svůj režim, své soukromí. Tohle není penzion.“
„Ivetko…“ Roman jí položil ruku na rameno.
„Ne, Romane,“ otočila se k němu. V očích se jí zablesklo odhodlání. „Už dost. Celou dobu jen ustupuju a cítím se provinile za to, že chci chránit naši rodinu. Jestli ty nedokážeš říct ne, udělám to já.“
V místnosti zavládlo dusivé ticho. Dokonce i Marta vypadala zaskočeně. Roman se na manželku zadíval jinak než dřív – s novým respektem, ale i s obavou.
„Dobře,“ řekl nakonec pomalu. „Teto Marto, pomůžeme vám najít řešení. Ale tady bydlet nemůžete. Najdeme jinou možnost.“
Marta otevřela ústa, jako by chtěla protestovat, pak však rezignovaně sklopila hlavu. „Nechtěla jsem vám přidělávat starosti,“ zašeptala. „Jen jsem neměla kam jít.“
Ivetu bodlo u srdce. Přesto zůstala pevná. „Podporu vám dáme. Ale za našich podmínek. Zítra si sedneme a probereme konkrétní kroky. Teď si všichni potřebujeme odpočinout.“
Marta jen přikývla.
Když se dům ponořil do nočního klidu a Marta ulehla na rozkládací pohovku v obýváku, zatímco Aneta Malířová i David Pražák už dávno spali, seděli Iveta s Romanem znovu v kuchyni. Před Ivetou stál hrnek s vychladlým čajem, Roman hleděl do tmy za oknem, kde se mezi paneláky třpytila světla.
„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se tiše.
„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Ale jedno vím jistě – nechci, aby tady zůstala. Tohle je náš domov, Romane. Náš. A já nedovolím, aby nám ho kdokoli, byť příbuzný, bral.“
Roman se na ni podíval. V očích měl tentokrát rozhodnost. „Promiň, že jsem tě hned nepodpořil. Nechtěl jsem jí ublížit.“
„A mně?“ zadívala se mu přímo do očí. „Přemýšlel jsi, jaké to pro mě je? Když zasahuje do všeho? Když Aneta brečí kvůli svým věcem? Když se David bojí ozvat?“
Roman sklopil pohled. „Máš pravdu. Podcenil jsem to. Myslel jsem, že je to jen přechodné.“
„Nic se samo nevyřeší,“ povzdechla si Iveta. „Když nestanovíme hranice, překročí je znovu a znovu.“
Roman přikývl. A přestože to vypadalo, že jí konečně rozumí, v Ivetě zůstával neklidný pocit, že tohle je teprve začátek.
Ráno přineslo další napětí.
Iveta sešla do kuchyně a zarazila se. Marta stála u sporáku a smažila vajíčka. Ve vzduchu se mísila vůně připáleného oleje.
„Dobré ráno, Ivetko!“ zazářila Marta, jako by se včera nic nestalo. „Chtěla jsem vás potěšit. Děti přece milují vajíčka se salámem.“
„Děkuju,“ odpověděla Iveta stroze. „Snídaně obvykle chystám já.“
„Ale prosím tě,“ mávla Marta rukou. „Aspoň si odpočineš.“
V tu chvíli vběhl do kuchyně David Pražák. Oči měl zarudlé.
„Mami, ona mi rozbila autíčko!“ vyhrkl a ukázal na Martu.
Iveta si k němu klekla. „Jaké autíčko?“
„To červené, moje nejoblíbenější!“ zafňukal. „Dala ho do krabice a když jsem si ho chtěl vzít, spadlo a prasklo!“
Iveta se narovnala a podívala se na Martu, která zčervenala.
„Já to neudělala schválně,“ spustila rychle. „Jen jsem chtěla udělat pořádek. Bylo už staré…“
„Nebylo!“ vykřikl David a utekl z místnosti.
Ivetě se zatmělo před očima. „Paní Šimonová,“ pronesla ledovým tónem. „Prosila jsem vás, abyste dětem na jejich věci nesahala. Proč to nerespektujete?“
Marta otevřela ústa, ale dřív než stačila odpovědět, vstoupila do kuchyně Aneta Malířová.
„Mami,“ řekla tiše, „včera jsem ji slyšela telefonovat. Říkala někomu, že máme velký byt a že tu zůstane dlouho.“
Ivetě se rozbušilo srdce. „Je to pravda?“ obrátila se na Martu. „Počítáte s tím, že u nás budete bydlet natrvalo?“
Marta ztuhla. Mlčky si pohrávala s okrajem zástěry.
„Lhala jste nám?“ pokračovala Iveta, hlas se jí chvěl.
„Ivetko, není to tak, jak to zní,“ couvla Marta o krok, v očích náznak paniky. „Jen jsem mluvila s kamarádkou, trochu jsem to… přehnala.“
„Přehnala?“ zopakovala Iveta ostře. „Tvrdila jste, že tu zůstanete dlouho. Bez toho, abyste se nás zeptala.“
Kuchyň byla náhle příliš malá pro tolik emocí. Aneta stála ve dveřích, svírala lem mikiny, David vykukoval zpoza ní. Roman právě vstoupil do bytu a zůstal stát v předsíni, kabát ještě na sobě.
„Co se děje?“ zeptal se zmateně.
„Aneta slyšela, jak teta plánuje, že tu zůstane dlouhodobě,“ vysvětlila Iveta a snažila se udržet hlas pod kontrolou.
Roman se zamračil a obrátil se k Martě. „Teto Marto, je na tom něco pravdy?“
Marta rozhodila rukama, náramky jí cinkly, ale její obvyklá jistota byla pryč.
„Romane, prosím tě, to přece není tak, jak si myslíte.“