„Mám pocit, že to nestihnu. Doprava je úplně ucpaná! Ach jo, měla jsem vyjet dřív,“ volala Hana Kovářová svému muži z taxíku, zatímco nervózně sledovala stojící kolonu před sebou.
Pavel Řezník jí sice nemohl nijak pomoci, přesto zatoužila slyšet jeho hlas. Stačilo pár klidných slov, aby se jí trochu ulevilo a přestala propadat panice.
„Hani, zachovej klid. Určitě to stihneš. Nemá cenu se stresovat předem,“ odpověděl vyrovnaně, jak bylo jeho zvykem. „Času máš pořád dost.“
„Jen aby… Vždyť víš, že Jitka Janečeková by mi nikdy neodpustila, kdybych přišla pozdě na svatbu její dcery.“
S obavami pozorovala nekonečný proud aut a snažila se zahlédnout aspoň náznak, že se situace zlepší.
„Nebojte se, paní, dojedeme včas,“ uklidňoval ji řidič taxíku, kterého její nervozita zjevně nechávala chladným. „Tady to bývá zacpané pravidelně, ale o pár ulic dál se to rozjede.“
„Tak snad máte pravdu. Vlak na mě čekat nebude,“ povzdechla si a znovu promluvila do telefonu. „Pavle, řidič říká, že to zvládneme. Tak mu budu věřit.“
„Výborně. Tak přestaň plašit a těš se na setkání s kamarádkou,“ zasmál se jemně. „Posílám pusu, ty moje věčná strašpytelko. Šťastnou cestu!“
Jeho hlas ji zahřál u srdce. Sotva vyjela z domova, už se jí po něm stýskalo.
Měla obrovské štěstí, že si vzala právě jeho. Tak starostlivého a oddaného muže člověk nepotká každý den. Pavel miloval nejen ji, ale i jejich syna Víta Krále bezmezně zbožňoval. Rodina pro něj byla vším. Někdy ji až děsilo, jak dokonale šťastná se cítí — jako by se bála, že stačí drobnost a ta křehká harmonie se rozplyne. Usínala i probouzela se s vděčností, ale zároveň s tichou obavou, aby o své štěstí nepřišla.
Tentokrát mířila do vedlejšího města na svatbu dcery své dávné přítelkyně. Plánovala zůstat jen tři dny, přestože ji Jitka přemlouvala, aby si udělala celý týden volna.
„To jako přijedeš a hned zase zmizíš?“ dobírala si ji po telefonu. „V tom svatebním shonu si sotva stihneme popovídat. Neviděly jsme se skoro deset let! Copak tak spěcháš domů? Bojíš se, že ti Pavla někdo odloudí?“
„Možná trochu,“ odpověděla Hana napůl žertem. „A navíc mě v práci pustili jen na jediný den. Přijedu o víkendu a v pondělí po obědě zase vyrazím zpátky. V úterý už musím být v kanceláři.“
Ve skutečnosti se jí stejně nechtělo být pryč déle. Představa, že by si doma bez ní zvykli až příliš snadno, ji znervózňovala. Nejlépe jí bylo po boku jejích dvou mužů — manžela a syna. Ať byla kdekoli, vždy ji to táhlo zpátky domů.
Vít už byl dospělý a měl svůj svět, těch pár dní by bez ní bez potíží zvládl. Pavel navíc nechápal, proč se tak žene zpět.
„Neměla bys zůstat déle?“ navrhl jí den před odjezdem. „Klidně si vezmi pár dní navíc. Jestli máš pocit, že mi to bude vadit, tak vůbec ne.“
„Nejde o to,“ vyhnula se přímé odpovědi. „Tři dny stačí. Pak by mě v práci čekala hromada restů.“
Konečně se před nimi objevila budova nádraží. Hana si oddychla. Přijeli včas, i když jen tak tak.
„Teď už jen doběhnout na nástupiště,“ zamumlala a vyrazila s kufrem vpřed, jako by startovala na atletickém oválu.
Srdce jí bušilo až v krku, když vběhla na perón. Poslední metry téměř letěla. Dveře vagónu už byly otevřené a ona naskočila dovnitř právě ve chvíli, kdy průvodčí pískl k odjezdu. Zadýchaná konečně vpadla do kupé a vtáhla za sebou tašky plné svatebních darů.