Hana si konečně dovolila zhluboka se nadechnout. Kufry i tašky složila pod sedadlo, opřela se o polstrování a cítila, jak se jí tep postupně uklidňuje. Stihla to. Opravdu stihla.
Na protější spodní pryčně seděla dáma kolem šedesátky s laskavýma očima. Pozorovala Hanu s pobaveným pochopením a přívětivě ji pozdravila.
„Tak, teď už můžete vydechnout,“ pronesla mile.
„To tedy můžu,“ zasmála se Hana a začala se ovívat časopisem s křížovkami, který si koupila na cestu. „Málem jsem tam vypustila duši.“
„Vy mladí pořád někam běžíte,“ pokývala hlavou žena shovívavě. „A stejně všechno doháníte na poslední chvíli. Mimochodem, Milena Šimonová.“
„Hana Kovářová. Těší mě.“
Hana si po chvíli převlékla šaty za pohodlnou teplákovou soupravu, vlasy si stáhla do culíku a s úlevou se uvelebila. Cestování měla vlastně ráda. Ten zvláštní pocit mezi odjezdem a příjezdem, kdy člověk na pár hodin vypadne ze svého běžného světa.
„Jedete domů, nebo za někým?“ zeptala se Milena Šimonová zvědavě.
„Za kamarádkou,“ odpověděla Hana. „Dlouho jsme se neviděly. A její dcera má svatbu, tak spojím příjemné s užitečným.“
„To já se naopak vracím domů,“ pousmála se starší žena. „Byla jsem pár dní u dcery.“
Ukázalo se, že je velmi sdílná. O své rodině začala vyprávět s takovou chutí, jako by otevírala album plné fotografií.
„Na manžela si nemůžu stěžovat,“ řekla s hrdostí. „Jaroslav Čermák je obyčejný chlap, ale srdce má ze zlata. Vsadím se, že už teď postává na nástupišti a hlídá, jestli mi nebude zima. Určitě přinese i bundu.“
Hana se rozesmála. „V tomhle vedru?“
„Co kdyby jeho Milence přece jen fouklo?“ odpověděla pobaveně. „Ale já si nestěžuji. Prožít tolik let po boku jednoho člověka v klidu a vzájemné úctě, to je dar. Loni jsme slavili čtyřicet let od svatby.“
„Gratuluju,“ kývla Hana uznale. „My s Pavlem Řezníkem máme za sebou teprve dvacet let. Ale také si nemám na co stěžovat.“
„A děti?“ zajímalo Milenu.
„Jednoho syna. Vít Král. Letos nastoupil na vysokou. Chce být pilotem,“ pronesla Hana s patrnou pýchou.
„To je krásné. My máme dvě děti,“ pokračovala Milena. „Syna Jiřího Čermáka, ten bydlí kousek od nás. Má báječnou ženu a tři děti. A dcera Nikola Malířová? Ta po maturitě odjela studovat do vašeho města a už tam zůstala.“
Hana přikývla, i když ji cizí rodinné ságy obvykle příliš nezajímaly. Nebyla z těch, kdo by se vyžívali v detailech ze života lidí, které sotva poznali. Jenže dlouhá cesta vlakem si o rozhovor přímo říká. Mlčet celé hodiny by bylo ještě únavnější.
„Má dcera rodinu?“ zeptala se spíš ze zdvořilosti.
„Má dcerku,“ rozzářila se Milena. „Aneta Matoušeková. Už jí je sedm.“
„To jméno není zrovna běžné,“ poznamenala Hana. „Má nějaký zvláštní význam?“
„Po mojí babičce,“ vysvětlila žena. „Ta se jmenovala stejně. Dožila se víc než sta let. Byla přísná, ale moudrá.“
Na okamžik se odmlčela a pak tišeji dodala: „Nikola čekala na dítě dlouho. Bylo jí přes třicet, když se Aneta narodila. Už jsme skoro přestali věřit, že se toho dočká.“
„Měla nějaké zdravotní potíže?“ zeptala se Hana tentokrát se skutečným zájmem.
Milena si povzdechla. „Těžko říct. V devatenácti se vdala. Mně to tehdy přišlo brzy. Její muž, Přemysl Janeček, byl o deset let starší. Seriózní, pracovitý, nekouřil, nepil. Měl vlastní byt po rodičích. Jenže děti nepřicházely.“
Podle jejích slov oběhali s Nikolu spoustu lékařů, podstoupili vyšetření i léčbu, ale bez výsledku. A právě tehdy se Přemysl rozhodl, že vina leží na jeho ženě – že Nikola nemůže být matkou.