Lékaři přitom u Nikoly nikdy neobjevili žádnou odchylku. Opakovaně ji ujišťovali, že z medicínského hlediska je všechno v pořádku. Přesto si Přemysl Janeček postavil hlavu a byl přesvědčený, že problém je výhradně na její straně.
„Jak to tedy dopadlo?“ zeptala se Hana tiše.
„Rozešli se. Po osmi letech manželství,“ odpověděla Milena Šimonová a zadívala se kamsi stranou. „Nebyl to pro ni lehký konec. Rozvod ji zasáhl víc, než si kdo dokázal představit. A Přemysl? Ten se znovu oženil skoro okamžitě. A brzy se mu narodil syn. Chápete?“
V jejím hlase zazněla hořkost. „Když se to Nikola dozvěděla, úplně se sesypala. Vzala to jako důkaz, že je opravdu neplodná, i když jí lékaři nic takového nepotvrdili.“
Hana si všimla, jak se starší ženě při těch vzpomínkách chvějí ruce. „Ale později přece měla dítě, ne? Takže nakonec někoho potkala…“
Milena zavrtěla hlavou. „Nevdala se. Vůbec ne. Všechno bylo jinak, než byste čekala.“
Po rozvodu si Nikola umínila, že už do manželství nikdy nevstoupí. Nechtěla prý dávat dalšímu muži plané naděje. Byla přesvědčená, že mu dítě stejně nedokáže dát, a odmítala riskovat další zklamání.
„A přesto porodila,“ namítla Hana opatrně. „Takže nějaký muž v jejím životě byl.“
„To ano, díky Bohu za to,“ přikývla Milena. „Jenže otec naší Anety Matoušekové je ženatý. A rodinu opustit nehodlá. Dceru oficiálně nepřiznal, což je asi pochopitelné. Finančně pomáhá, nemůžu si stěžovat, ale tím to končí. Nikola… ta to v sobě nejspíš dusí.“
Hana se snažila udržet klidný tón. „Důležité je, že má zdravé dítě. Zbytek se časem může vyřešit. Možná ještě potká někoho, kdo s ní bude naplno. Takže žádná neplodnost vlastně nikdy nebyla?“
„Zdá se, že ne,“ povzdechla si Milena. „Spíš si s Přemyslem prostě nebyli souzeni. Četla jsem, že někdy si dva lidé biologicky ani energeticky nesednou. Možná to byl jejich případ.“
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Každá z žen se ponořila do vlastních myšlenek.
Pak se Milena náhle rozzářila. „Počkejte, já vám ukážu fotky! Mám jich plný telefon. A dokonce i vytištěné, víte? Já jsem stará škola, papír je papír.“
„To bych ráda viděla,“ přikývla Hana a lehce se usmála.
Ze snímků na ni hleděla půvabná holčička s velkýma modrýma očima. Někde pózovala sama, jinde stála vedle své maminky. Bylo jich tolik, že si Hana sotva stačila všechny prohlédnout. Nemohla si nevšimnout, jak moc jsou Nikola i malá Aneta podobné Mileně.
„A tady,“ ukázala hrdě babička na jednu fotografii, „to je vzácný moment. Jsou tam všichni tři pohromadě.“
Hana vzala obrázek do ruky. Usměvavý muž a žena drželi mezi sebou za ruce malou dívku. Smáli se, jako by svět neznal žádné starosti.
V tom okamžiku se jí podlomila kolena. Jako by se jí v hrudi cosi rozpadlo na tisíce ostrých úlomků. Před očima se jí zatmělo a v uších jí začalo hučet, jako by se rozezněly vzdálené zvony ohlašující konec všeho, čemu dosud věřila.
Z fotografie na ni klidně hleděl Pavel Řezník. Její manžel. Otec Víta Krále. Muž, kterého považovala za svou největší jistotu.
Zhluboka se nadechla, pak ještě jednou. Srdce se postupně uklidňovalo, nepříjemné hučení sláblo. Milena mezitím dál něco vyprávěla, aniž by si všimla, co se s její spolucestující děje. Teprve po chvíli zpozorněla.
„Hani, je vám dobře? Nějak jste zbledla. Není tu vydýchaný vzduch? Mám u sebe léky na srdce i na tlak, kdybyste potřebovala.“
„Ne, děkuji,“ vypravila ze sebe Hana. „Už je to lepší.“
„Tak jak jsem říkala,“ pokračovala Milena bez tušení, „Nikola se s Pavlem seznámila na odborné konferenci. Oba se pohybují na univerzitě, každý trochu v jiném oboru, ale tam se potkali.“
„Pavel?“ zopakovala Hana tiše.
„Ano, otec Anety. Nikola učí na vysoké škole a on pracuje někde ve stejném prostředí. Přesně nevím kde. Začali si povídat, pak se vídali častěji. I když Nikola zpočátku odmítala. Věděla, že je ženatý, a to se jí příčilo.“
„Máte vychovanou dceru,“ pronesla Hana sotva slyšitelně.
Milena se pousmála, tentokrát s nádechem smutku. „Možná až příliš zásadovou.“