— Tak a teď už můžeme začít přemýšlet o dítěti.
Petr Zeman ji zezadu objal a zabořil tvář do její šíje. Tereza Blažeková stála uprostřed obývacího pokoje a mlčky si prohlížela světle béžové stěny, které byt dostal už od developera. Z nábytku přivezli jen to nejnutnější — pohovku, jídelní stůl, pračku a lednici. Krabice zůstaly nevybalené, závěsy čekaly na pověšení a drobnosti neměly své místo. Ve vzduchu byl cítit pach čerstvé malby a ostrý chemický odér nového laminátu.
— O dítěti? — pousmála se bez otočení. — Vždyť sotva projdeme kolem sebe.
— Vyděláme víc a pořídíme větší byt.
— Jasně. Splácet tenhle pětadvacet let, pak si vezmeme další úvěr. Do dvoupokojového se nastěhujeme tak kolem sedmdesátky.
Petr ji pustil a přešel místnost. Dlaní přejel po parapetu, jako by zkoumal kvalitu materiálu.
— Ty všechno hned počítáš.
— Někdo musí.
Řekla to lehce, skoro hravě, ale uvnitř ji bodla úzkost.
Petr mrkl na hodinky a tiše zaklel.
— Musím jet. Ve tři mám zakázku. Někomu vytéká pračka, po telefonu hysterčila, že je to akutní.
— Tak běž a vydělej nám na ten vysněný druhý pokoj.
Políbil ji do vlasů a odešel. Tereza zaslechla zabouchnutí dveří i hučení výtahu. Najednou bylo ticho.
Pomalu obešla byt a přejela prsty po stěně. Jejich domov. Vlastně její. Když vyřizovali hypotéku, finanční poradce jim bez okolků doporučil, aby Petra do smlouvy nezahrnovali. Příjmy má oficiálně nízké, něco bokem, k tomu kreditní karta a další úvěr — banka by začala prověřovat detaily a všechno by se zkomplikovalo. Tereza je účetní, pět let v jedné firmě, pravidelný plat, čistá historie. Schválení bylo téměř jisté. A skutečně — do týdne bylo hotovo.
Hypotéka psaná na ni. Odpovědnost také.
Vytáhla kalkulačku, její osvědčený lék na nervozitu. Měsíční splátka: třicet dva tisíc korun. Energie a služby — odhadla pět tisíc. Jídlo, doprava, splátky kreditky, kterou táhla už od loňska. Čísla se řadila pod sebe, přesná a neúprosná.
Kalkulačku přicvakla magnetem na lednici. Byl na něm nápis „Všechno dobře dopadne“ — dárek od maminky k posledním narozeninám.
Telefon zazvonil právě ve chvíli, kdy zavřela zápisník. Na displeji svítilo jméno Jana Řezníková.
— Terezko, ahoj. Jsem zrovna poblíž vašeho domu. Říkala jsem si, že bych se zastavila podívat, jak jste se zabydleli. Už bydlíte, že?
— Ano, už jsme tady. Přijďte.
— Za čtvrt hodiny jsem u vás.
Tereza se rozhlédla kolem. Krabice podél zdi, holá okna, na podlaze šmouhy po vytírání. Pokrčila rameny. Nepozvala ji přece na výstavu.
Zvonek zazněl přesně za patnáct minut. Jana Řezníková vstoupila v béžovém kabátu, s igelitovou taškou v ruce a pohledem, který připomínal kontrolu z finančního úřadu.
— Dobrý den, Terezko.
— Dobrý den, pojďte dál.
Tchyně prošla do pokoje a pomalu se rozhlížela. Oči jí sklouzly k nerozbaleným krabicím, k oknům bez záclon, k oblečení naskládanému na pohovce.
— Máte to tu dost stísněné. A ty prázdné okna… ani pořádné závěsy. Všechno po koutkách.
— Teprve jsme se nastěhovali. Postupně to doladíme.
— No, snad.
V kuchyni vytáhla z tašky magnet — bílý medvěd a nápis „Ostrava – srdce severu“. Připnula ho na lednici a přitom nenápadně posunula magnet od Tereziny maminky stranou.
— Ať nezapomenete, odkud pocházíme.
Tereza bez komentáře zapnula konvici.
U čaje Jana Řezníková přešla rovnou k věci.
— Nikola Moravecová to má teď složité. S Martinem Navrátilem a malým Štěpánem bydlí v pronájmu, dvoupokojový byt, dvacet sedm tisíc měsíčně. Vyhazují peníze oknem. Klukovi jsou tři roky, potřeboval by vlastní domov, ne se stěhovat po cizích bytech. Já u nich přespávám, dokud mi nedostaví dům. Měl být hotový v září, teď mluví o prosinci, možná až na jaře. Jsme tam namačkaní jeden na druhém.
— To není jednoduché, — řekla opatrně Tereza.
— Vám to šlo hladce. Požádali jste a hned schváleno. Nikola s Martinem se snaží už rok. On má úvěry — auto a ještě něco dalšího. Banky vidí jeho závazky a odmítají. A sama to neutáhne.
Tereza mlčela a zahřívala si prsty o hrnek.
— Potřebovali by ručitele. Někoho se slušným příjmem a bez škraloupů. Takové banky milují.
V předsíni cvakl zámek — Petr se vrátil. Nakoukl do kuchyně.
— Ahoj, mami. To jsi nemohla zavolat?
— Co je? Na syna se chodí jen po objednání?
Políbil ji na tvář a posadil se ke stolu. Tereza mu nalila čaj.
— Vysvětlovala jsem Terezce situaci kolem Nikoly, — pokračovala Jana Řezníková. — Potřebují ručitele. Martina banka kvůli jeho dluhům nechce, Nikola sama nestačí. Vy už hypotéku máte, ale na sestru, Petře, jsi nepomyslel. Je zodpovědná, hrdá, sama by o pomoc nepožádala. Proto mluvím já. Kdyby Tereza ručila, moc by jim to pomohlo.
— Mami, my sami splácíme úvěr, — rozhodil Petr rukama.
— Ale dohromady vyděláváte slušně.
Tereza položila šálek na stůl.
— Hypotéka je vedená jen na mě. Petr má příjmy neoficiální, poradce doporučil, aby ve smlouvě nebyl.
Jana Řezníková ztichla. Upřela na Terezu pohled, který už nebyl jen zvědavý, ale chladně hodnotící, jako by si v hlavě začala skládat nový plán.