Tereza na okamžik zavřela oči a pomalu se nadechla. V duchu napočítala do tří, aby nevybuchla.
„Jano Řezníková, tohle je věc mezi mnou a Petrem. Vyřešíme si to sami,“ pronesla co nejklidněji.
„Jak myslíš,“ odvětila tchyně chladně a hovor bez dalšího slova ukončila.
V telefonu se ozvalo přerušované pípání. Tereza ho položila na stůl a zůstala stát nad prkénkem s napůl nakrájenou zeleninou. Prsty se jí nepatrně třásly.
V sobotu se probudila s odhodláním, že si nenechá zkazit celý víkend. Už čtrnáct dní plánovali výlet za město – projít se podzimním lesem, sednout si u rybníka na lavičku, nalít si kávu z termosky a jen tak být spolu. Jako dřív, když ještě chodili.
Petr seděl v kuchyni, lokty opřené o stůl, a zíral do displeje telefonu.
„Tak v kolik vyrážíme?“ zeptala se a zalila si čaj.
Ani nezvedl hlavu. „Teri, musíme to přesunout. Potřebuju zajet za Nikolou.“
„Teď hned? Proč?“
„Volala máma. Prý je něco, co je potřeba probrat.“
Tereza tiše postavila hrnek na linku. Moc dobře věděla, co znamená „probrat“. Další přesvědčování, další narážky na to, že je sobecká a nechce pomoci rodině.
„Ten výlet jsme plánovali dva týdny.“
„Omlouvám se. Zajedu tam, vyřešíme to a večer můžeme aspoň na krátkou procházku.“
„Večer už bude tma,“ namítla.
Petr jen pokrčil rameny, letmo ji políbil do vlasů a zamířil ke dveřím. „Neber si to tak. Je to přece rodina.“
Dveře zapadly a v bytě zůstalo ticho, které jí lezlo na nervy.
Nakonec do parku vyrazila sama.
Pod nohama jí šustily žluté a rudé listy, vzduch voněl vlhkou půdou a někde v dálce bylo cítit kouř z ohně. Lavička u rybníka byla mokrá od ranní rosy, ale Tereza ji otřela kapesníkem, sedla si a otevřela termosku.
Před rokem tu seděli spolu. Petr ji objímal kolem ramen a vyprávěl historku o zákazníkovi, který se pustil do opravy pračky a vytopil sousedy. Smála se tehdy a cítila se v bezpečí.
Tehdy ještě Jana Řezníková bydlela v Ostravě. Volala jednou týdně, většinou v neděli. Zajímala se, jak se mají, posílala pozdravy. Na dálku působila jako docela snesitelná tchyně.
Pak prodala byt, investovala do novostavby tady ve městě a než bude hotová, nastěhovala se k Nikole. A všechno se změnilo.
Telefony začaly zvonit denně. „Petře, myslíš na sestru?“ „Petře, Nikola to nemá lehké.“ „Petře, krev není voda.“ Každý večer seděl doma zamračený muž, který místo rozhovoru sledoval displej. Každý víkend musel „na chvíli“ k mámě.
Tereza se napila už vychladlé kávy. Po hladině rybníka klouzaly kachny, z dětského hřiště se ozýval smích. A ona tam seděla sama a přemýšlela, kdy se z ní stala cizí osoba ve vlastním manželství.
Petr se vrátil až pozdě večer. Ležela už v posteli a bezmyšlenkovitě projížděla telefon.
„Jak to dopadlo?“ zeptala se, aniž by se otočila.
„V pohodě,“ odpověděl unaveně, stáhl si ponožky a posadil se na okraj postele. „Jsem hotový. Promluvíme si zítra, jo?“
Tak tedy zítra.
Ráno vstala dřív než on. Připravila omeletu, opečené toasty, uvařila kávu a prostřela stůl. Sedla si naproti němu a čekala.
Jedl mlčky. Pak odsunul talíř a podíval se na ni.
„Rozhodl jsem se.“
Ztuhla s hrnkem v ruce. „O čem?“
„Půjdu do toho. Budu ručitelem. Včera jsme to všechno probrali – s mámou, s Nikolou i s Martinem. Opravdu to nemají jednoduché, Teri. Štěpán je ještě malý, bydlí v podnájmu… Víš sama, jak to chodí. Kdo jiný jim má pomoct, když ne rodina?“
Opřela hrnek o talířek a chvíli mlčela. „Petře, už jsme o tom mluvili. Máš vlastní úvěry. Co když přestanou splácet?“
„Nepřestanou!“ udeřil dlaní do stolu. „Je to moje sestra! Vyrostli jsme spolu!“
„A když Martin přijde o práci? Nebo se rozejdou?“ snažila se zůstat věcná.
„Proč pořád maluješ katastrofy?“ vyjel na ni. „Ty tomu nerozumíš. Nemáš sourozence, tak nevíš, co to znamená držet při sobě.“
Ta slova zabolela víc, než čekala.
„Nejde o to, že bych jim nepřála pomoc. Myslím na nás.“
„Na nás?“ zasmál se bez radosti. „Od té doby, co máme tenhle byt, jsi jiná. Dřív jsi mi věřila.“
„Dřív jsme takové věci řešit nemuseli,“ odpověděla tiše.
„Dřív jsi mi nestavěla překážky. Máma má pravdu – jen jim házíš klacky pod nohy.“
„Takže jste si tam včera odhlasovali, že jsem problém já?“ zvedla hlas.
„Nikdo tě neobviňuje,“ mávl rukou. „Ale už toho mám dost. Odcházím.“
„Kam?“ vydechla.
„K mámě. Teda k Nikole. Zůstanou tam, dokud si to srovnáš v hlavě a přestaneš mluvit nesmysly.“
Odešel do předsíně. Slyšela, jak podrážděně hází věci do tašky. Za chvíli práskly dveře.
Byt se ponořil do ticha.
Seděla u stolu před vychladlou omeletou a nedopitou kávou. Za okny svítilo slunce, po chodníku chodili lidé, děti si hrály. A ona zůstala sama v bytě, za který každý měsíc posílala třicet dva tisíc korun, a napadlo ji: je to ještě náš domov, nebo už jen můj?
První dva dny čekala, že zavolá. Neustále kontrolovala mobil, lekala se každého upozornění. Nic. Jen prázdné místnosti a ticho.
Třetí den otevřela sociální sítě – chtěla se jen podívat, jak se má Lucie Vaněková a co je nového. A právě tam ji čekalo něco, co jí stáhlo žaludek.