Jana Řezníková si ji ještě chvíli měřila pohledem, v němž už nebyla pouhá zvědavost, ale chladné propočítávání.
— Aha, tak takhle to je, — pronesla pomalu. Chvíli mlčela, konečky prstů ťukala do desky stolu, jako by si něco skládala dohromady. — V tom případě by mohl ručit Petr. To, že má část příjmů bokem, přece ničemu nevadí. Hypotéka nepůjde na něj. Stačí, když se podepíše za sestru, a je po starostech.
Tereza zůstala s hrnkem ve vzduchu. Čekala, že Petr okamžitě namítne: mami, to nepřipadá v úvahu, mám vlastní závazky. Že to utně hned v zárodku.
Jenže on mlčel. Mezi prsty převaloval lžičku a upřeně sledoval její lesklý povrch.
— No… asi bychom to měli promyslet, — řekl nakonec.
Tereza se na něj podívala. Oči však skláněl jinam.
— Nikola přece není cizí, — dodal tiše. — A Martin je slušný chlap, pracuje. Nenechají to padnout.
— Rodina má držet při sobě, — přikývla Jana Řezníková spokojeně. — Přesně tak to vidím i já.
Tereza už nic neřekla. Uvnitř se jí rozlévalo cosi ledového a nepříjemného. Dívala se na muže a měla pocit, že sedí vedle někoho úplně jiného. On o tom skutečně uvažuje? Ručit, když sám splácí půjčky?
Po večeři se tchyně začala chystat k odchodu. V předsíni objala Petra, Tereze jen krátce kývla.
— Zvažte to v klidu. Nechci po vás peníze, jen podpis. Nikola je tvoje sestra, Petře, to přece něco znamená.
Dveře zapadly. Tereza odešla do kuchyně a pustila se do nádobí. Petr se po chvíli objevil ve dveřích.
— Proč jsi byla tak zticha?
— A co jsem měla říct?
— Máma jen prosí o pomoc. Nikola to teď nemá lehké.
Tereza zavřela kohoutek a otočila se k němu.
— To myslíš vážně? Nastěhovali jsme se teprve před pár týdny. Čeká nás pětadvacet let splácení. A ty chceš vstoupit jako ručitel, když už teď máš vlastní dluhy?
— Martina znáš.
— Vím jen to, že mu banka hypotéku nedala kvůli jeho závazkům. A to mi bohatě stačí.
Petr pokrčil rameny.
— Dobře, nechme to být. Nějak se to vyřeší.
Odešel do obýváku. Tereza zůstala stát u dřezu a zadívala se z okna do tmy. Na lednici, vedle jejího kalkulátoru, visel magnet s bílým medvědem z Ostravy.
Telefon zazvonil právě ve chvíli, kdy si utírala ruce. Volala Lucie Vaněková.
— Tak co, paní domácí, jak se vám bydlí? Už jste si zvykli? — ozvalo se vesele.
Tereza se pousmála.
— Žádné panství, spíš skromný přístavek. Přijeď, dáme si čaj na balkoně. Ten výhled za to stojí.
— Beru tě za slovo. Za chvíli jsem tam.
O hodinu později seděly namačkané na úzkém balkoně. Pod nimi se rozprostíralo pole a za ním pás stromů, které začínaly žloutnout. Lucie mlčky poslouchala, zatímco Tereza vyprávěla o návštěvě, o Nikole, o návrhu na ručení. A hlavně o tom, že Petr neřekl jasné ne.
— Počkej, — zvedla Lucie ruku. — Ten byt je napsaný jen na tebe, že?
— Ano. Poradce doporučil Petra do smlouvy nedávat. Kvůli těm jeho bokovkám a kreditce na dvě stě tisíc. A ještě má jednu půjčku. Banka by to začala rozebírat a mohli bychom přijít o všechno. Takže hypotéka je jen na mě.
— A teď po něm jeho máma chce, aby ručil Nikole?
— Přesně tak.
Lucie zakroutila hlavou.
— A on na to kývl?
— Řekl, že si to musí rozmyslet.
— Rozmyslet? Terezo, ručitel není formalita. Když přestanou splácet, všechno spadne na něj. A když to neutáhne on, dotkne se to i tebe. Žijete spolu, hospodaříte z jednoho.
— To vím.
— A přesto o tom přemýšlí?
Tereza mlčela a sledovala obzor.
— Neodmítl to, — řekla nakonec tiše. — Neřekl: mami, mám dost svých problémů. Jen… že to promyslí.
Lucie chvíli nic neříkala.
— Víš, co mi na tom vadí nejvíc? Ne to, že Jana Řezníková žádá. To se dalo čekat. Ale že Petr nevyslovil jasné ne hned.
Tereza přikývla. Přesně to ji pálilo. Ne drzost tchyně — na tu si už téměř zvykla. Ale fakt, že pro Petra to byla možnost k úvaze.
Lucie odjela až večer. Tereza za ní zavřela a vrátila se do bytu. Petr seděl v obýváku s telefonem v ruce. Nezeptal se, o čem mluvily.
Zastavila se u lednice. Magnet s nápisem „Všechno dobře dopadne“ byl odsunutý stranou. Uprostřed zůstal bílý medvěd z Ostravy, kterého si nikdy nepřála.
Následující dny se vlekly. Každý večer kolem osmé zazvonil Petrovi telefon. Na displeji se objevilo „Máma“ a on odcházel na balkon, dveře přivíral. K Tereze doléhaly útržky: „Jo, mami… chápu… promluvím s ní…“
Vracíval se zachmuřený, odpovídal jednoslovně a mezi nimi se rozléhalo ticho až do dalšího večera.
Ve čtvrtek zazvonil telefon Tereze.
Krájela právě zeleninu, když se na displeji objevilo jméno Jana Řezníková. Otřela si ruce a po krátkém zaváhání hovor přijala.
— Terezko, dobrý den, — zněl hlas překvapivě vlídně. — Jak se vám bydlí? Už jste si zvykli?
— Pomalu ano.
— To ráda slyším. — Krátká pauza. — Volám kvůli jedné věci. Doslechla jsem se, že nejsi nadšená z toho, aby Petr Nikole pomohl.
Tereza sevřela telefon pevněji.
— Nejsem proti pomoci. Jen upozorňuji na možné následky.
— Jaké následky proboha? — tón ztvrdl. — O nic nepřijdete. Nikola je rodina. Za ni dávám ruku do ohně. V rodině si máme věřit, ne hned malovat čerty na zeď.
— Nemaluji čerty. Jen říkám, že kdyby přestali splácet…
— Ale kdo ti řekl, že by splácet nezvládli? — skočila jí do řeči Jana Řezníková. — Martin pracuje, Nikola také. Proč hned předpokládáš nejhorší? Vypadá to, jako bys jim házela klacky pod nohy, a pak se divíš, že Petr chodí zamračený.