Z kanceláře jsem vyšla krátce před sedmou. Listopadový večer už dávno pohltila tma, hustá a těžká, jako by člověk sestoupil do sklepa bez oken.
V kabelce mi jemně cinkaly klíče od nového bytu. Ten zvuk mi zněl jako odměna. Byl jen můj. Vydřený.
Od rozvodu uběhly tři roky. Tři roky práce, přesčasů a odříkání. Každou korunu jsem si ukládala stranou, pomalu a trpělivě, krok za krokem.
Garsonka na Kurortní třídě, deváté patro, okna orientovaná na jih.
Moje.
Nikomu jinému nepatří.
Jakmile jsem došla k bočnímu vchodu pro zaměstnance, pod kuželem pouliční lampy jsem zahlédla postavu. Stál tam Radim Čermák.
Můj bývalý manžel.
Naposledy jsem ho viděla před rokem a půl, tehdy u soudu při vyřizování rozvodu. Působil zmateně, téměř prosebně. Tvrdil, že si to rozmyslím a vrátím se.
Neudělala jsem to.
Teď tam stál s rukama zastrčenýma v kapsách a upřeně mě sledoval.
A mně bylo hned jasné, že to ví.
Ví o bytě.
Otázkou bylo, odkud. Možná Nikola Matoušeková, kdysi moje blízká kamarádka, která chodí do stejného fitka jako jeho sestra. Ta nikdy nedokázala držet jazyk za zuby.
„Miroslavo, počkej,“ zavolal a vykročil ke mně.
Zastavila jsem se.
Ne proto, že bych s ním chtěla mluvit. Spíš jsem zůstala stát a jen se na něj dívala.
Dvaačtyřicet let, a přesto vypadal minimálně na padesát. Popelavý obličej, unavené oči bez jiskry. Na sobě měl starou bundu – tu, kterou jsem mu před pěti lety koupila k narozeninám.
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se bez emocí.
„Musíme si promluvit. Vážně.“
„O čem? Všechno už bylo řečeno.“
Přistoupil blíž. Bylo vidět, že je nervózní – dýchal zrychleně, pohled mu těkal.
„Slyšel jsem, že sis pořídila byt.“
Tak přece.
Mlčela jsem a nechala ho pokračovat.
„Je to pravda?“ V hlase měl naději. Ubohou, až to bylo nepříjemné.
„A proč tě to zajímá?“ odpověděla jsem klidně. „Jsme rozvedení, Radime. To sis nevšiml?“
„Míro, to přece s rozvodem nesouvisí. Já vždycky…“ zarazil se a odvrátil zrak. „Pojďme si někam sednout. V klidu. Jako lidi.“
„Běž domů. Ke Klaudii Kučerové.“
Ano, ke Klaudii. K té, kvůli které se to všechno rozpadlo. Vizážistka a stylistka, o deset let mladší než já, dlouhé nohy, výrazné rty.
Před rokem a půl se k ní nastěhoval. Sotva měsíc poté, co odešel ode mě.
Já tehdy týden probrečela. A pak jsem se zvedla. Vzala jsem druhou práci – o víkendech v obchodě. Šetřila jsem.
Na vlastní bydlení.
„S Klaudií jsme se rozešli,“ řekl tiše.
Rozesmála jsem se. Nahlas.
„A to kdy?“
„Před dvěma měsíci. Řekla, že… že se k ní nehodím. Společensky.“
Chtěla jsem utrousit něco jedovatého, ale nakonec jsem mlčela. Jen jsem si ho prohlížela a v hlavě mi vířila jediná myšlenka: Jak jsem s ním mohla žít patnáct let? Jak jsem ho dokázala milovat? Vařit mu večeře, žehlit košile a věřit každému jeho slovu?
„Spěchám,“ ukončila jsem to a vydala se směrem k zastávce.
Šel za mnou.
„Miroslavo, počkej. Aspoň mě vyslechni.“
„Není co vysvětlovat.“
Když jsme dorazili k zastávce, právě přijížděla moje sedmnáctka. Nastoupila jsem a sedla si k oknu. On zůstal stát na chodníku a sledoval mě.
Autobus se rozjel. Zhluboka jsem vydechla.
Vytáhla jsem telefon. Sedm zmeškaných hovorů z neznámého čísla. Vzápětí přišla zpráva: „Miroslavo, to jsem já. Sejdeme se zítra? Je to důležité.“
Zprávu jsem smazala a číslo zablokovala.
Druhý den kolem poledne jsem seděla v kanceláři nad dokumenty, když mi zavolala sekretářka Věra Tesařová.
„Paní Jelínková, máte návštěvu.“
„Jakou návštěvu?“
„Jednoho pána a starší dámu.“
Sevřel se mi žaludek. Okamžitě mi došlo, kdo to je.
Radim a jeho matka, Ladislava Vacková.
Tvrdohlaví, to se jim upřít nedalo.
Sjela jsem výtahem dolů do vstupní haly.
Stáli tam. Radim ve stejné obnošené bundě, Ladislava v oprýskaném hnědém kožichu a šátku. Výraz měla kyselý jako vždy. Patnáct let mě sotva snášela. Podle ní jsem pro jejího syna nebyla dost dobrá – obyčejná holka bez vysoké školy, zatímco on si prý zasloužil lepší partii.
„Míruško, děvčátko moje!“ spustila a natáhla ke mně ruce, jako by mě chtěla obejmout. To oslovení mě na okamžik vyvedlo z míry.
Děvčátko. No to snad…