„Holčičko moje!“ zvolala Ladislava Vacková a vykročila ke mně s rozpřaženýma rukama, jako by mezi námi nikdy nic nebylo.
Uhnula jsem o krok dozadu. „Dobrý den, paní Vacková,“ odpověděla jsem chladně.
„Míro, takhle přece ne,“ vložil se do toho Radim Čermák. „Přišli jsme si promluvit. V klidu.“
„Tady to nejde,“ odvětila jsem a rozhlédla se po hale. „Jsem v práci.“
„Tak někde jinde. Zajdeme na kávu,“ navrhl rychle, jako by měl všechno předem promyšlené.
Chvíli jsem je mlčky pozorovala. Bylo jasné, že se mě jen tak nepustí. A já už neměla sílu před nimi donekonečna utíkat.
„Dobře. Za hodinu před kavárnou Primorská na třídě Svobody.“
Viditelně se jim ulevilo. Ladislava se dokonce usmála a mezi rty jí probleskly zlaté korunky.
Vrátila jsem se do kanceláře a sotva jsem dosedla ke stolu, rozklepaly se mi ruce. Vztek se mísil s ponížením. Vytáhla jsem telefon a zavolala Anně Krejčíové.
Vyslechla mě bez přerušení a pak řekla: „Míro, jdou po tom bytě. Nic jiného za tím nehledej.“
„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Myslí si, že jsem pořád ta naivní holka.“
„Nejsi. Stůj si za svým,“ odpověděla pevně.
O hodinu později jsem vstoupila do přeplněné kavárny v přízemí obchodního centra. Seděli u okna, před sebou čaj a talířek se zákusky. Vypadali téměř slavnostně.
Přisedla jsem si. „Tak povídejte.“
Radim si odkašlal. „Míro, chápu, že mi máš co vyčítat. A máš na to právo. Udělal jsem hloupost. S Klaudií Kučerovou to nebylo nic vážného, jen… poblouznění.“
„Poblouznění na rok a půl?“ zopakovala jsem suše.
„Uvědomil si to,“ skočila mu do řeči Ladislava Vacková. „Chce se vrátit. K tobě.“
Zvedla jsem k ní oči. Nikdy mě neměla ráda, a teď ze mě dělá „Mírušku“. Bylo to až směšné.
„A proč by se měl vracet?“ zeptala jsem se klidně. „Má přece kde být.“
Radim sklopil pohled. „Bydlím zase u mámy. Po rozchodu s Klaudií jsem se odstěhoval.“
Takže zpátky v jednopokojovém bytě v paneláku. Nejspíš na rozkládacím gauči v kuchyni. A já mám nový byt.
Jak příhodné.
„Co ode mě vlastně chcete?“ přešla jsem rovnou k věci.
Vyměnili si pohledy. Radim si znovu odkašlal. „Zkusme to ještě jednou. Začít od začátku. Změnil jsem se. Došlo mi, že ty jsi ta pravá. Tolik let jsme spolu žili…“
„A pak jsme se rozvedli.“
„To se dá napravit! Oba pracujeme, můžeme žít normálně. A ty máš ten nový byt…“
Tady to je.
„Ten byt je můj,“ pronesla jsem zřetelně. „Zaplatila jsem ho z vlastních peněz. Vydělala jsem si na něj sama.“
„Já ti to neberu,“ spěchal s vysvětlením. „Jen říkám, že bychom tam mohli bydlet spolu. Pomůžu ti, doděláme úpravy…“
„Radime,“ přerušila jsem ho tiše, „odešel jsi ke jiné ženě. Podal jsi žádost o rozvod. Každý jsme si šli svou cestou. O jakém společném bydlení mluvíš?“
Ladislava se naklonila přes stůl. „Ty tomu nerozumíš! Můj Radim je úplně ztracený. Nespí, nejí. Stýská se mu po tobě!“
Radim Čermák. Dvaačtyřicetiletý muž, který opustil manželku kvůli mladší milence, a teď je prý nešťastný.
„Tak ať se mu stýská,“ odpověděla jsem chladně. „Mně je to jedno.“
„Jak si to můžeš dovolit!“ vyjela na mě. „Patnáct let jsi s ním žila! On tě živil!“
Zhluboka jsem se nadechla. „S prominutím, ale živila jsem nás oba. Vařila jsem, prala, uklízela. Chodila do práce stejně jako on. A on? Ležel na gauči a sledoval fotbal.“
„Míro, prosím,“ natáhl ke mně ruku Radim. Ucukla jsem. „Pochopil jsem, že bez tebe nedokážu být. Je mi samotnému těžko.“
„A mně bylo jak, když jsi odešel?“ hlas se mi zachvěl. „Dva týdny jsem nebyla schopná jít do práce. Jen jsem brečela. A ty jsi mezitím chodil po restauracích s Klaudií.“
„Byl jsem idiot,“ zašeptal.
„A to se nezměnilo.“
Vstala jsem. Oni také.
„Míro, počkej!“
„Nemáme si co říct. Žijte si, jak chcete. Jen beze mě.“
Vyšla jsem z kavárny rychlým krokem, téměř jsem utíkala. Slzy se mi draly do očí, ale polkla jsem je. Nedovolím jim vidět, jak moc to pořád bolí.