Když jsem vyšla z kavárny, srdce mi bušilo až v krku. Nejvíc mě bodalo pomyšlení, že si skutečně mysleli, že je přivítám s úsměvem jen proto, že mám konečně vlastní byt. Jako by pár metrů čtverečních navíc mělo vymazat patnáct let zklamání.
Nasedla jsem do autobusu a jela zpátky do podnájmu, kde jsem měla ještě týden zůstat, než se definitivně přestěhuju. Opřela jsem čelo o chladné sklo a sledovala, jak se za oknem vleče šedé, promočené město. Listopad všechno zahalil do jednotvárné barvy. Připadala jsem si, jako bych se dívala na cizí život.
Napadlo mě, jestli se to setkání vůbec odehrálo. Možná jsem si ho jen vysnila. Jenže mobil zavibroval. Na displeji svítilo jméno Radim Čermák. Hovor jsem umlčela a telefon strčila zpátky do kabelky.
Když jsem dorazila do svého malého bytu na okraji města, kde jsem zatím přebývala, sotva jsem za sebou zavřela dveře, zhroutila jsem se na postel. A pak to přišlo. Slzy, které jsem před nimi tak urputně držela, se konečně uvolnily. Plakala jsem vzteky – na něj, na jeho matku, ale hlavně sama na sebe. Proč jsem s nimi vůbec mluvila? Měla jsem je odmítnout hned.
Telefon se rozdrnčel znovu. Tentokrát volala Anna Krejčíová.
„Tak co?“ ozvalo se místo pozdravu.
Vylíčila jsem jí všechno do posledního detailu. Nechala mě domluvit a pak řekla klidně: „Udělala jsi dobře, že jsi je poslala pryč. Ale počítej s tím, že to jen tak nevzdají.“
„Co tím myslíš?“
„Radim je slaboch. A Ladislava Vacková? Ta jde po svém cíli jako žralok. Budou tě otravovat.“
Měla pravdu.
Hned druhý den ráno, v sobotu, jsem se chystala do nového bytu – chtěla jsem přeměřit stěny kvůli tapetám. Vyšla jsem z domu a zůstala stát. Na lavičce před vchodem seděla Ladislava Vacková. Sama. Ve stejném šátku a kabátu jako včera. Jako by tam zapustila kořeny.
„Co tady děláte?“ zeptala jsem se bez pozdravu.
Zvedla se a pomalu ke mně došla. „Musíme si promluvit. Bez Radima.“
„Nemáme o čem.“
„Ale máme.“ Probodla mě pohledem. „Myslíš si, že když sis koupila byt, jsi něco víc?“
„Myslím si, že mám právo rozhodovat o svém životě,“ odpověděla jsem pevně.
„A můj syn?“ vyjela.
„Ten mě opustil,“ připomněla jsem tiše. „Na to jste zapomněla?“
Mávla rukou. „Chlapi jsou hlupáci. Ženě sluší odpouštět. Já svému Stanislavu Smutnému odpouštěla celý život. Třicet let jsme spolu vydrželi.“
Ano, vydrželi. Pamatuju si ho dobře. Pil, křičel na ni, a ona to brala jako ctnost. Učila mě totéž – že manželství znamená snášet a mlčet. Patnáct let jsem se tím řídila. A k čemu to bylo? Radim odešel za první, která se na něj hezky usmála.
„Nic mu nedlužím,“ řekla jsem rozhodně. „Jsme rozvedení. Každý máme svou cestu.“
„Jakou cestu?“ zasyčela. „Spí u mě v kuchyni! Ve dvaačtyřiceti letech! To je ostuda!“
„To je jeho problém.“
„Tak si ho vezmi k sobě! Do toho svého bytu!“ vyhrkla.
A bylo jasno. O to šlo od začátku.
„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „To neudělám.“
Zrudla. „Ty nevděčná potvoro! On ti dal patnáct let!“
„A já jemu taky,“ odsekla jsem. „A další tři roky jsem se dávala dohromady. Jsme si kvit.“
Otočila jsem se a odešla. Něco za mnou křičela, ale už jsem neposlouchala.
Objednala jsem si taxi a odjela do Kurortného, kde byl můj nový byt. Anna přijela pomoci, její manžel Radim Čermák přivezl auto. Neměla jsem toho mnoho – dva kufry s oblečením, pár krabic nádobí a knihy. Po patnácti letech manželství mi skoro nic vlastního nezůstalo. Většina věcí zůstala Radimovi. Ať si je nechá.
Když jsme vyjeli výtahem do devátého patra a dveře se otevřely, ztuhla jsem. Přímo přede dveřmi seděli na zemi dva lidé.
Radim Čermák a Ladislava Vacková.
Čekali.
Anna i její muž se zastavili za mnou.
„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se chladně.
Vyskočili na nohy. Ladislava byla rychlejší. „Miroslavo Jelínková! Přišli jsme ti pomoct s nastěhováním!“
„To není potřeba,“ odpověděla jsem. „Mám pomoc.“
„Míro,“ začal Radim naléhavě, „chci být s tebou. Pomáhat ti. Chci, abychom—“
„Odejděte,“ přerušila jsem ho. „Oba. Hned.“
„Jak si to dovoluješ?“ vyjela jeho matka. „Sedíme tu celé dopoledne a čekali jsme na tebe.“