„Ty jsi jí zablokovala kartu? A z čeho má potom žít máma a tvoje sestra?“ křičel na ni manžel. Kateřina se však jen tiše usmívala, jako by jeho výbuch ani neslyšela.
Ke zvýšení platu došlo na konci března. Venku ještě ležely špinavé zbytky sněhu, ale ve vzduchu už bylo cítit blížící se jaro. Kateřina seděla v kanceláři ředitele a nevěřícně hleděla na obálku s novou pracovní smlouvou. Čísla, která v ní stála, jí připadala téměř neskutečná.
Odteď vydělávala o celých dvacet procent víc než Radim.
„Gratuluju, Kateřino,“ usmál se Karel Válek a podal jí ruku. „Zasloužila jste si to. Tři roky bez jediné chyby, loni dva úspěšně dokončené projekty. Takové lidi si držíme.“
Domů odcházela se zvláštním pocitem. Mísila se v ní hrdost s lehkou nejistotou. Radim byl odjakživa považován za hlavního živitele rodiny. Nikdy o tom nemuseli mluvit, prostě to tak bylo. Pracoval jako stavební inženýr ve velké firmě, měl stabilní příjem a jistotu.
Oproti tomu ona vedla tým v logistické společnosti a její mzda byla dosud o něco nižší. Oběma jim to vyhovovalo. Nikdy se nehádali o peníze ani o tom, kdo má poslední slovo.
„Radime, mám pro tebe novinku,“ zavolala, když si doma zouvala boty.
Vyšel z kuchyně s hrnkem čaje v ruce, oblečený do vytahaného trička a domácích kalhot. Za pět let manželství se naučila poznat jeho náladu podle pohledu i podle toho, jak drží hrnek.
„Dostala jsem povýšení. Budu vést oddělení.“
„Fakt?“ odložil hrnek a pevně ji objal. „To je skvělé! Věděl jsem, že na to máš. Už dávno sis to zasloužila.“
Opřela se o něj a nadechla se známé vůně vody po holení a pracího prášku.
„A můj plat je teď vyšší než tvůj,“ dodala tiše, téměř zkoumavě.
Radim se odtáhl, podíval se jí do očí a pak se rozesmál. „No výborně. Takže si najdu bohatou manželku a budu se válet na gauči s pivem v ruce.“
Žertem se plácl do hrudi a napětí bylo pryč. Večer otevřeli láhev sektu a v malé kuchyni plánovali budoucnost.
„Co kdybychom si založili samostatný účet?“ navrhl Radim, když jí doléval druhou sklenku. „Začneme šetřit na nové auto. To naše má přes deset let a při každé díře na silnici skřípe. Zasloužilo by si důchod.“
„Souhlasím,“ přikývla. „Ale žádný úvěr. Budeme si odkládat a koupíme ho za hotové. Každý měsíc pošlu stranou dvacet procent výplaty a ty taky. Za rok, dva máme na pořádné zahraniční auto.“
Přiťukli si a v tu chvíli se cítila naprosto šťastná. Měli společný cíl a táhli za jeden provaz.
Účet otevřeli o týden později. Byl vedený na její jméno – jednoduše proto, že si jako první našla čas zajít do banky. Radim to nijak neřešil. Tvrdil, že je mu jedno, kdo je majitelem, hlavně když budou peníze přibývat. A skutečně – první měsíce šlo všechno podle plánu. Oba posílali slíbenou částku a začátkem léta už se na účtu rýsovala pěkná suma.
Pak zavolala Karolína.
Kateřina byla zrovna v práci, když jí od Radima přišla zpráva: „Karolína se vrací z Ostravy. Přijede za týden.“ Nic víc. Bez vysvětlení.
Karolína, jeho mladší sestra, byla stejně stará jako Kateřina – osmadvacet. Před třemi lety se odstěhovala do Ostravy s velkými sny o kariéře a lepším životě. Tvrdila, že tady se dusí a potřebuje víc možností. Iveta Šimonová tehdy týden probrečela a snažila se ji přemluvit, aby zůstala. Karolína si ale nedala říct. Měla tam přítele a údajně skvělou práci.
„Co se stalo?“ napsala Kateřina.
„Řeknu ti to večer.“
Když přišel domů, byl zachmuřený. Chodil po bytě, odpovídal jednoslovně. Nakonec si sedl naproti ní a bez přestávky spustil:
„Rozešli se s Jakubem Tesařem. On odešel, odstěhoval se a nechal jí celý nájem. Sama to neutáhne. A práce? Slibovali hory doly, ale ve skutečnosti sotva vyšla s penězi. Vrací se k mámě.“
Kateřina pomalu položila příbor.
„K mámě? Ivetě Šimonové je skoro sedmdesát. Je v důchodu.“
„Pořád si přivydělává v jídelně. A ještě něco bokem.“
„Radime,“ cítila, jak se v ní zvedá vlna neklidu, „tvoje sestra je dospělá žena. Je jí osmadvacet. Nemůže se přece vrátit a nechat se živit starou maminkou.“
Radim sevřel čelist. „A co má dělat? Skončit na ulici? Je to moje sestra.“
„Ať si najde práci. Pronajme si pokoj. Postaví se na vlastní nohy, jako to dělají ostatní normální lidé.“