Rozhodla se tedy jednat okamžitě. Všechny naspořené peníze chtěla převést na výhodnější spořicí produkt s vyšším úrokem, protože banka nabízela lepší podmínky při určité výši vkladu.
Během polední pauzy zašla na pobočku. Úřednice, sympatická žena kolem čtyřicítky, ji přivítala profesionálním úsměvem.
„Podívám se na váš účet…,“ řekla a po chvíli uznale kývla. „Na začátek investování je to velmi slušná částka.“
„Šetříme na auto,“ odpověděla Kateřina s lehkou hrdostí.
„To je krásný plán. Jenže…“ Žena se zarazila a zadívala se pozorněji do monitoru. „Objevují se tu pravidelné odchozí platby ve vyšších částkách. Víte o nich?“
Kateřině se sevřel žaludek. „Jaké platby?“
Úřednice otočila obrazovku jejím směrem. „Desátého června patnáct tisíc. O dva týdny později dvacet. Třetího července deset tisíc. A podobně i další měsíce.“
Kateřina cítila, jak jí chlad stoupá po páteři. Jejich společné úspory. Peníze, které si odříkali kvůli budoucnosti. Více než polovina byla pryč.
„Dá se zjistit, kam ty peníze odcházely?“ zeptala se tiše.
„Ano. Na kartu vedenou na jméno…“ přečetla jméno z obrazovky. „Karolína Šimonová. Je to někdo z rodiny?“
Kateřina na okamžik zavřela oči. Žádný podvod, žádný hacker. Radim. Posílal jejich peníze své sestře.
„Prosím, zablokujte tu kartu,“ pronesla klidně.
„Hned to vyřídím.“
Cestu domů si téměř nepamatovala. Seděla v autobuse, hleděla z okna, ale nevnímala nic z toho, co míjela. V hlavě jí hučelo. Snažila se najít omluvu. Možná je Karolína opravdu v nouzi? Nemoc? Dluhy? Ale proč by o tom Radim mlčel? Proč by sahal na jejich společné úspory bez jediného slova?
Vybavila si Karolíniny značkové kabáty, luxusní kabelky a řeči o tom, že si musí „udržet úroveň“, aby zaujala vhodného muže. A ten její záhadný úsměv, když tvrdila, že má vlastní zdroje.
Ano, zdroj existoval. Její bratr.
Domů dorazila krátce po půl sedmé. Radim seděl v kuchyni, telefon položený před sebou. Jakmile uslyšel klíče v zámku, zvedl hlavu.
„Katko, je všechno v pořádku? Snažil jsem se něco zaplatit a karta mi to zamítla.“
Položila kabelku na zem, pomalu si vyzula boty. Uvnitř ní to vřelo, ale navenek působila až mrazivě klidně.
„Tu kartu jsem nechala zablokovat.“
„Cože? Proč bys to dělala?“
„Byla jsem dnes v bance. Chtěla jsem převést peníze na spořicí účet. A zjistila jsem, že z našeho účtu zmizela víc než polovina úspor.“
Radim zbledl. Několik vteřin mlčel.
„Ty jsi tu kartu opravdu zablokovala? A z čeho má teď máma s Karolínou žít?“ vyhrkl podrážděně.
Kateřina se na něj zadívala. „Posílal jsi naše peníze své sestře,“ řekla klidně. Nebyla to otázka.
„Chtěl jsem ti to vysvětlit…“
„Jak dlouho?“
„Co jak dlouho?“
„Jak dlouho jí to posíláš?“
„Od června. Od té doby, co se vrátila. Je v těžké situaci, potřebovala pomoc…“
„Těžké situaci?“ pousmála se trpce. „V kašmírovém kabátu a s kabelkou za půl milionu?“
„To měla ještě z Ostravy…“
„A ty nové šaty? Vždycky přijde v něčem jiném.“
„Říká, že si musí udržet úroveň. Hledá si manžela.“
„Manžela?“ Kateřině se roztřásly ruce. „My jsme šetřili na auto, plánovali budoucnost. A ty rozdáváš naše peníze, aby si tvoje dospělá sestra mohla hrát na výkladní skříň?“
„Slíbila, že to vrátí.“
„Z čeho? Tři měsíce si jen vybírá práci, která jí připadá dostatečně reprezentativní!“
Radim přecházel po kuchyni a projížděl si rukou vlasy. „Nemohl jsem jí říct ne. Je to moje sestra. Jakub Tesař ji opustil, nemá práci…“
„A proto ji má živit tvoje matka? A když nestačí ona, sáhneš na náš účet?“
„Katko, snaž se to pochopit…“
„Ne. Ty pochop jedno,“ přistoupila blíž. „Karolíně je osmadvacet. Je zdravá, vzdělaná. Může pracovat. Ale místo toho čeká, že se o ni postarají ostatní. A ty jí v tom pomáháš.“
Radim mlčel, čelist měl napjatou.
„Odblokuj kartu,“ řekl nakonec tiše.
„Ne.“
„Prosím tě…“
„Nemáš na to právo. Byly to naše společné peníze.“
„Takže o všem rozhoduješ ty? Protože vyděláváš víc?“ zaznělo chladně.
„Rozhoduju, protože někdo z nás musí přemýšlet rozumně.“
„Dohodli jsme se přece…“
„Ty jsi se rozhodl sám. Beze mě,“ přerušila ho pevně.