„Tak vystupujeme, jsme na místě.“
Roman zatáhl ruční brzdu a okázale zacvakal zámky dveří. Tereza s námahou otevřela oči. Po nekonečné jízdě po rozbité polní cestě jí vibrovalo celé tělo. Na zadních sedadlech se v hlubokých autosedačkách zavrtěli jejich synové — Matěj a Jakub — a téměř současně se ozvalo nespokojené zakňourání. Byly jim teprve dva týdny.
Tereza pohlédla z okna, připravená spatřit vysněný venkovský dům, o kterém Roman tak nadšeně mluvil. Místo toho zůstala jako opařená. Za zaprášeným sklem se nakláněl křivý plot z plaňek. Za ním stála tmavá roubenka poznamenaná časem. Veranda byla sesedlá, střešní šindel pokrýval hustý mech a v okenních rámech se místo skel třepotala zažloutlá fólie.
„Romane…“ otočila se k němu a cítila, jak jí vysychá v ústech. „Co to má znamenat? Kam jsi nás přivezl?“
Manžel si povzdechl, aniž by se jí podíval do očí. Rychle vystoupil, otevřel kufr a začal vyhazovat tašky rovnou do zvadlé trávy u branky.
„Terezo, prosím tě, nedělej scénu,“ utrousil a nervózně si narovnal límeček značkového trička. „Je to normální pozemek. Bydlel tu kdysi děda a nestěžoval si. Jasně, barva opadala a schody bude potřeba opravit. To se zvládne. S dětmi teď potřebuješ klid a přírodu. Tady je čistý vzduch, to vám prospěje. Ve městě je jen smog.“
„Ty ses zbláznil?“ vystoupila Tereza z auta, aniž by si vzala mikinu. Chladný vítr jí okamžitě pronikl pod tenké tričko. „Sotva stojím po porodu na nohou! V tom domě nejsou ani pořádné dveře! Kde budu koupat děti? Na čem ohřeju vodu?“
Roman zabouchl kufr tak prudce, až se auto otřáslo.
„Všechno jsem ti vysvětloval! Hoří mi projekt, klienti volají ve dne v noci. Musím vydělávat! Kluci v noci křičí a já nespím. Na poradách pak nejsem schopný fungovat. Chceš, aby mě vyhodili? Přivezl jsem těstoviny, rýži i balenou vodu. V sobotu přijedu a dovezu další věci. Zvládneš to.“
Neobratně mávl směrem k autu, odkud se ozýval pláč, ale ani se nepokusil syny utišit. Skočil za volant, prudce se rozjel a při couvání zvířil oblak prachu, který pokryl odložené tašky.
Tereza zůstala sama. Ticho kolem ní bylo tíživé. Jen vítr monotónně hučel ve spárách starého stavení a z auta se ozýval zoufalý nářek probuzených novorozenců.
Netušila, že to všechno začalo už před porodem. Zatímco ležela týdny pod dohledem lékařů, Roman si náhle uvědomil, jak příjemné je vracet se do prázdného bytu. Nikdo po něm nechtěl smontovat postýlku, nikdo si nestěžoval na bolesti a únavu. Jednoho večera zašel do kavárny poblíž kanceláře. Tam potkal Nikolu. Upravená, sebevědomá, s dokonalou manikúrou a výraznou vůní drahého parfému, mu velmi rychle naznačila, co od něj očekává. Když se zmínil, že brzy budou mít dvojčata, jen se pousmála: „Cizí pleny mě opravdu nezajímají, Romane. Vyřeš si to, jinak to mezi námi byla jen krátká epizoda.“
Roman, zvyklý na pohodlí a na to, že se problémům vyhýbá, našel řešení překvapivě rychle. Odvézt nepohodlnou manželku do vesnice Tábor, kde z civilizace fungovala jen pojízdná prodejna.