Tereza přetáhla obě autosedačky na rozpadající se verandu. Prkna pod její vahou nebezpečně zapraskala a lehce se prohnula. Uvnitř domu byl cítit zatuchlý pach vlhka a letité špíny. Na prosezeném gauči ležel kus opadané omítky, jako by se strop pomalu vzdával.
Matěj se rozplakal naléhavěji, měl hlad. O pár vteřin později se přidal i Jakub. Tereza se sesunula na křivý stoliček, který se pod ní zakymácel. Ruce se jí třásly vyčerpáním i strachem. Z tašky vytáhla lahvičky a sušené mléko, ale vzápětí jí došlo, že nemá jak ohřát vodu. Kamna uprostřed místnosti působila dojmem, že se rozpadnou při prvním pokusu o zatopení. A dřevo nikde.
„Vždyť mi tu promrznou…,“ zašeptala zoufale a snažila se oba chlapce zabalit do jediné deky, kterou měla.
Zvenčí se ozvalo těžké zaskřípění branky. Tereza sebou trhla a instinktivně si stoupla před děti. Ve dveřích se objevil vysoký muž se shrbenými zády. Měl na sobě opranou montérku a ruce si utíral do špinavého hadru, nasáklého olejem.
„Paní domu, měla byste aspoň zakrýt okna kartonem,“ promluvil hlubokým, lehce chraplavým hlasem. „Táhne vám tam tak, že to slyším až k sobě na dvůr.“
„Kdo jste?“ zeptala se Tereza napjatě a pevně sevřela okraj stoličky.
„Souseda máte hned vedle. Jmenuju se Lukáš.“ Udělal pár kroků dovnitř a přelétl pohledem spoušť kolem. „Viděl jsem, jak vás ten městský frajer vysadil a zmizel. Na kamna nesahejte. Komín je ucpaný, za chvíli byste se tu udusili.“
„Potřebuju ohřát vodu… namíchat mléko pro děti,“ hlas se jí zlomil a rychle si otřela nos.
Lukáš jen přikývl, strčil hadr do kapsy a beze slova odešel. Za deset minut byl zpátky. Táhl za sebou dlouhou oranžovou prodlužovačku nataženou od svého domu, v druhé ruce nesl rychlovarnou konvici a kbelík s čistou vodou.
„Podejte lahvičky,“ řekl stručně a zapojil konvici. „Zdejší zásuvky radši nepoužívejte, elektroinstalace je tu dávno na odpis.“
Zůstával až do tmy. Bez zbytečných otázek přinesl z garáže přímotop, vyklepal z gauče nánosy prachu a rozbitá okna přetáhl pevnou fólií, kterou pečlivě přibil drobnými hřebíky.
„Proč to všechno děláte?“ zeptala se tiše Tereza, když chlapci konečně usnuli a místnost se díky hučícímu topidlu začala prohřívat.
Lukáš pokrčil rameny a napil se horké vody z hrnku. „Nemám rád, když někdo nechá slabší napospas osudu. Dřív jsem měl ve městě autoservis. Dařilo se mi. Pak si moje bývalá našla movitějšího chlapa. O dílnu jsme se soudili, stálo mě to spoustu sil. Nakonec jsem všechno prodal a koupil dům tady. Opravuju techniku jen tak pro radost a pěstuju zeleninu. Je tu klid. A lidi si na nic nehrají.“
Dny začaly splývat jeden do druhého. Roman se neukázal ani o víkendu, ani ten další týden. Na účet poslal směšnou částku, která sotva pokryla pár balení nejlevnějších plen, a připsal stručnou zprávu: „Mám práce nad hlavu. Neotravuj.“ Tereza mu nevolala. Z uraženosti zbyla jen prázdnota, chladná a těžká.
Lukáš však přicházel každý den. Jednou donesl plato vajec od svých slepic, jindy nasekal dřevo nebo opravil uvolněné prkno na verandě. Matěj i Jakub si na jeho kroky brzy zvykli a v jeho velkých dlaních se uklidnili téměř okamžitě, jako by v nich nacházeli jistotu, kterou jim jejich vlastní otec neposkytl.