Na jeho kroky na verandě si chlapci zvykli natolik, že jakmile zaslechli vrznutí prken pod jeho botami, přestali poplakávat. Když je Lukáš vzal do svých širokých, drsných dlaní, okamžitě se utišili, jako by v jeho náruči nacházeli klid, který jim tolik chyběl.
Jednoho podzimního večera se spustil vytrvalý, studený déšť. Vítr hnal kapky proti oknům a starý dům sténal vlhkostí. Lukáš vešel dovnitř, z bundy mu crčela voda, a sotva za sebou zavřel dveře, řekl pevným hlasem:
„Sbal si věci, Terezo.“
Polekaně k němu vzhlédla. „Kam bychom šli?“
„Ke mně. Můj dům je suchý, drží teplo a běží tam plynový kotel. Dva pokoje jsou prázdné. Tady vám začne táhnout vlhko do zdí a kluci z toho akorát onemocní. O tom se nediskutuje.“
Soužití pod jednou střechou se ukázalo být překvapivě jednoduché. Lukáš se nesnažil řídit její život, nepoučoval ji a nikdy si neříkal o uznání. Večer co večer sedávali v jeho prostorné kuchyni, kde bylo vždy příjemné teplo. Společně loupali brambory, krájeli zeleninu a mezi tím si tiše povídali o všedních věcech. Tereza mu začala pomáhat i venku — zasadila pár podzimních květin, uklidila verandu, srovnala nářadí. Zjistila, že když se o běžné starosti dělí dva lidé, mateřství přestává být vyčerpávající dřinou a promění se v něco snesitelného, téměř radostného.
Jednoho večera za ní Lukáš přišel na verandu. V náručí houpala dřímajícího Matěje a pozorovala šedé nebe.
„Terezo…,“ začal nejistě. Přešlapoval a nervózně si pohrával s okrajem pracovní bundy. „Neumím mluvit jako z knížky. Víš, jaký jsem. Věčně od šmíru, obyčejný chlap. Ale ty a kluci… jako byste tenhle dům probudili. Myslel jsem, že dožiju sám mezi nářadím a motory. A teď mám ráno proč vstát.“
Zvedla k němu oči. Únava z nich téměř zmizela.
„Jsi ten nejspolehlivější člověk, jakého znám, Lukáši. Bez tebe bychom to nezvládli.“
Zatímco se na venkově rodilo něco tichého a pevného, ve městě Roman začínal zjišťovat, že svoboda není zadarmo. Nikola měla náročný vkus i vysoké nároky. Nové oblečení, kosmetické procedury, víkendové pobyty — to všechno považovala za samozřejmost. Jeho výplata přestávala stačit, kreditní karty se plnily dluhem a doma to vřelo téměř denně.
„Hele, nezůstal ti po dědovi ten barák na vesnici?“ utrousila jedno ráno u snídaně, zatímco si ledabyle mazala avokádo na toast. „Prodej to. Potřebuju konečně pořádné auto.“
„Nikolo, kdo by to kupoval? Je to polorozpadlá chalupa a pozemky tam nemají skoro žádnou cenu. Navíc tam Tereza bydlí s dětmi,“ namítl nejistě.
Nikola odhodila příbor na stůl. „Pořád ti jí je líto? To snad nemyslíš vážně. Zítra tam jedeme. Uděláme fotky a dáme to do nabídky. Ať si tvoje bývalá najde něco jiného. Mě se to netýká.“
Druhý den drkotalo jejich auto po rozbité polní cestě. Nikola si po celou dobu stěžovala na výmoly a prach. Když zastavili před známým pozemkem, Roman vystoupil a zůstal stát jako opařený.
Zahradu pohltil plevel, fólie v oknech visela v cárech a branka ležela vyvrácená v blátě.
„A kde je ta tvoje vzorná manželka?“ ohrnula Nikola nos, aby si neumazala světlé kalhoty. „Tady by člověk ani minutu nevydržel. Tohle nám na žádnou akontaci stačit nebude.“
Roman bezradně přešlapoval. V hrudi se mu usadil nepříjemný pocit. Odjela? Kam by šla bez peněz a se dvěma malými dětmi?
„Romane!“ šťouchla ho Nikola do boku. „Podívej… Není to ona?“
Z brány sousedního, udržovaného cihlového domu právě vycházela Tereza. Roman zamrkal. Už to nebyla ta zlomená žena, kterou si pamatoval.