Seznamky po pětačtyřicítce připomínají hazardní hru, kde místo výhry pokaždé padne buď nepochopený „génius“, který stále bydlí u maminky, nebo samozvaný myslitel, jenž hned při prvním setkání líčí, jak příšerná byla jeho exmanželka. V sedmačtyřiceti už jsem měla vůči mužským historkám vybudovanou silnou obranu. Na schůzky jsem chodila spíš ze zvyku než z opravdové naděje — podobně jako když člověk obchází pracovní pohovory a předem tuší výsledek.
S Martinem Švecem se to ale od začátku vyvíjelo jinak. Nejdřív jsme se pustili do živé debaty pod příspěvkem o dění ve městě, pak jsme si začali psát soukromě a tři dny v kuse jsme si vyměňovali zprávy dlouho do noci. Bylo mu padesát, rozvedený už řadu let. Žádné dvojsmyslné narážky, žádné sebelítostivé stížnosti. V pátek navrhl, že mě vezme na večeři.
Vybral podnik, který měl úroveň. Takové to místo, kde hudba jen tiše plyne v pozadí, obsluha se pohybuje téměř nepozorovaně a tlumené světlo dokáže z tváře vymazat únavu po náročném týdnu. Čekal na mě u dveří s elegantní, nenápadnou kyticí. Oblečený bezchybně, s decentní vůní kvalitního parfému a otevřeným úsměvem.
U našeho stolku jsme strávili bezmála čtyři hodiny — a byly to hodiny nádherné. Smáli jsme se tak, až nám tekly slzy, když jsme vzpomínali na studentská léta. Martin Švec vyprávěl skvěle, s lehkostí a zdravou dávkou sebeironie.
Pozorovala jsem ho, poslouchala jeho klidný baryton a v duchu si odškrtávala pomyslný seznam: inteligentní, slušný, velkorysý, vtipný.
Pak ale číšník přinesl účet — a pohádka začala ztrácet kouzlo.
Martin Švec, stále pobavený mou poslední poznámkou, vytáhl z peněženky výraznou černou kartu a sebejistě ji přiložil k terminálu.
Ozval se dlouhý, nepříjemný tón.
Obsluha, mladík s tváří připomínající potomka britského šlechtického rodu, pohlédla na displej a chladným hlasem pronesla: