…nevybavila, byla jsem ponořená do práce až po uši.
Kolem poledne se na mém stole rozezvonila interní linka. Recepční mi do sluchátka zazpívala nezvykle veselým tónem:
„Lucie Vaněková, mohla byste prosím sejít dolů? Čeká tu na vás kurýr a trvá na osobním předání.“
S povzdechem jsem vyjela výtahem do přízemí a v duchu se připravovala na podpis nějakých nudných dokumentů od dodavatelů. Jakmile jsem ale vstoupila do haly, zůstala jsem stát.
Místo poslíčka tam stál Martin Švec.
Zřejmě si zapamatoval název naší firmy, protože jsem ho při večeři jen tak mimochodem zmínila. Vypadal dokonale upraveně, čerstvě oholený, v elegantním kabátu. V očích se mu ale mísilo odhodlání s provinilostí, jako by přišel s přiznáním. V náručí držel obrovskou kytici a tašku z luxusního butiku.
„Bance se zdála podezřelá moje karta,“ spustil místo pozdravu. „Pár hodin předtím jsem zkoušel objednat oblečení z nějakého pochybného asijského e-shopu, tak mi účet preventivně zablokovali!“ vychrlil a podal mi květiny.
Nevydržela jsem to a rozesmála se přímo uprostřed vestibulu.
„Lucie, děkuju ti za včerejšek,“ řekl pak už klidněji a usmál se bez stopy paniky. „Že ses mi neposmívala, neutekla a zvládla to s nadhledem.“
V dárkové tašce byly makronky a éclairs z vyhlášené cukrárny a k tomu poukaz do wellness centra. Hodnota několikanásobně převyšovala cenu naší večeře.
„Na regeneraci nervů, které jsem ti včera zničil u toho terminálu,“ dodal s mrknutím.
Už dva měsíce spolu chodíme na kávu. A ani jednou jsem nelitovala, že jsem tehdy nezapnula režim uražené královny a prostě zaplatila účet. Někdy stačí muže v jeho nejtrapnější chvíli neshodit ještě víc. Odměnou pak může být upřímná vděčnost, obdiv – a péče, která je skutečná.