Vytáhla jsem platební kartu, jemně jsem odsunula ruku Martina Švece od terminálu a bez dalšího vysvětlování přiložila tu svou. Přístroj spokojeně pípnutím potvrdil platbu a vyplivl účtenku.
„Lucie Vaněková, co to děláš? To nemůžeš! Zavolám synovi, pošle mi peníze hned,“ vyhrkl a ve tváři mu naskákaly červené skvrny.
„Martine, klid,“ usmála jsem se co nejvyrovnaněji, aby se jeho rozpaky ještě neprohloubily. „Než se ti načte aplikace, pošlou nás dozadu mýt talíře, abychom si to odpracovali. A já si včera nechala udělat nový lak na nehtech, tak bych o něj nerada přišla.“
Pokusil se o úsměv, ale výsledek byl spíš bolestná grimasa.
„Je mi to strašně trapné,“ přiznal tiše. „Ani nechci domýšlet, co si o mně teď myslíš. Je to ponižující.“
Schovala jsem účtenku do kabelky a začala si oblékat kabát. „Před týdnem mi banka zablokovala kartu u pokladny v supermarketu,“ odpověděla jsem lehce. „Za mnou fronta deseti nekompromisních žen s plnými vozíky. Technika si občas postaví hlavu. Ber to tak, že dnes zvu já. Příště mi to vrátíš kávou a něčím sladkým. Platí?“
Vyšli jsme ven do chladného večera. Doprovodil mě k taxíku. Celou cestu k autu působil zdrceně, nervózně si pohrával s knoflíkem na kabátu a omluvil se snad pětkrát.
Doma jsem si setřela make-up a s jistým nadhledem si povzdechla. Tak a je po pohádce. Mužská ješitnost je křehká jako tenké sklo — stačí jeden náraz, třeba v podobě neposlušného terminálu, a rozsype se na střepy.
Nejspíš se teď propadá hanbou a zítra si moje číslo zablokuje, aby už nikdy nemusel čelit podobné situaci. Byla by to škoda. Opravdu se mi líbil.
V duchu jsem se s ním rozloučila a šla spát.
V úterý ráno v kanceláři běželo všechno podle zaběhnutého rytmu: tabulky, reporty, obligátní debata o počasí s kolegyněmi. Na včerejší schůzku jsem si ani nevzpomněla.