Veronika Navrátilová očekávala návrat manžela z práce. Na sporáku už se pomalu dusily voňavé plněné závitky ze zelí, jeho nejoblíbenější jídlo. Dokázal se po nich doslova utlouct a nikdy jich neměl dost, a tak se ho rozhodla zase jednou potěšit něčím, co mu vždycky vykouzlilo úsměv na tváři.
Najednou se ozval zvonek u dveří. Zarazila se. Proč by Miroslav Kovář zvonil, když má vlastní klíče? Vždycky si přece odemyká sám, je to pro oba jednodušší.
Podívala se kukátkem ven, ale tvář za dveřmi jí nic neříkala. Na chodbě stála neznámá žena a vedle ní dospívající dívka, mohlo jí být tak patnáct.
„Kdo je tam?“ zavolala opatrně.
„Veroniko, to jsem já. Lenka. Copak si nevzpomínáš?“
V hlavě jí problesklo: Jaká Lenka? Přesto odemkla. Když zná její jméno, asi si ji s někým neplete.
„Promiňte, nějak si vás nedokážu zařadit. Jdete skutečně za mnou?“
„No jistě! Lenka Tkadlecová. V osmi jsme spolu běhaly po babiččině zahradě a hrály si na honěnou, pamatuješ?“
Postupně se jí vybavily útržky vzpomínek. Ano, vzdálená příbuzná, kterou roky neviděla. Kontakt mezi nimi dávno vyšuměl, proto ji hned nepoznala.
„Ach tak… omlouvám se, vůbec jsem tě nepoznala. To prý znamená, že zbohatnu,“ pousmála se.
„Kéž by! To by se nám hodilo, viď, Anežko?“ obrátila se žena na dívku a spiklenecky se usmála. Jak se ukázalo, Anežka Šimonová byla její dcera.
„Tak co, pustíš nás dál?“ zeptala se Lenka bez rozpaků.
„Samozřejmě, pojďte.“
Sotva vstoupily, Anežka nasála vzduch a vyhrkla: „Tady to ale nádherně voní!“
„To ano, úplně mi kručí v břiše,“ přidala se Lenka a bez váhání zamířila ke kuchyni. Přitom si zvědavě prohlížela byt, jako by ho hodnotila.
„Mám hrozný hlad. Nedala bys nám něco malého? Co tak hezky voní?“
„Dělala jsem zelné závitky. Jenže jich není moc. Manžel se každou chvíli vrátí z práce a bude mít hlad.“
Lenka se rozesmála a mávla rukou. „Ale prosím tě, my s Anežkou nejsme žádné nenasyty. Stačí nám po jednom kousku.“
Veronika chvíli váhala, ale nakonec musela ustoupit.