„Ano… a kam tím míříš?“ dořekla Veronika Navrátilová pomalu a v hrudi ji sevřel nepříjemný pocit. Už tušila, kam se rozhovor ubírá, a ta předtucha se jí ani trochu nelíbila.
Lenka Tkadlecová si povzdechla, jako by šlo o naprosto samozřejmou věc. „Nebudu to zdržovat. Anežka se hlásí na střední školu zaměřenou na gastronomii a obchod. Vzali by ji do města.“
„Dobře…“ přikývla Veronika opatrně.
„A tak mě napadlo, že by mohla bydlet u vás. Máte třípokojový byt, jste v centru. Do školy by to měla pár minut pěšky.“
Na okamžik zavládlo ticho. Veronika nevěřícně zamrkala, protože si nebyla jistá, jestli slyšela správně. „Lenko, to myslíš vážně? Nebo si ze mě děláš legraci?“
„Vypadám snad, že žertuji?“ ohradila se dotčeně Lenka. „Pro Anežku by to bylo ideální. A já bych měla klid, že je u rodiny. Vám přece jedna holka navíc vadit nebude.“
Veronika se snažila udržet klidný tón, přestože v ní začínala vřít zloba. „Obávám se, že to nepůjde.“
„Jak to – nepůjde?“ vyjela Lenka ostře.
„Prostě nepůjde,“ odpověděla pevněji. „Řeknu to na rovinu. Anežka u nás bydlet nebude. Já i Miroslav máme svůj vlastní život a nechceme, aby u nás někdo bydlel natrvalo.“
Lenka prudce vstala z křesla. „My jsme ti snad cizí? Jsme příbuzní!“
„Ano, příbuzní,“ přisvědčila Veronika, „ale to ještě neznamená, že jsme povinni poskytovat trvalé bydlení. Návštěva je jedna věc, dlouhodobé soužití druhá.“
„Tak kde má tedy bydlet?“ vyštěkla Lenka.
Ta otázka Veroniku zaskočila svou samozřejmostí. Byla ve vlastním obýváku a musela obhajovat rozhodnutí, které považovala za naprosto logické. Chápala, že Lenka s dcerou přijely z malé obce a chtějí pro Anežku lepší budoucnost. Jenže pokud se někdo rozhodne přestěhovat do města, měl by si nejprve zajistit střechu nad hlavou – a ne spoléhat na to, že se o něj postarají vzdálení příbuzní.
„Možností je spousta,“ odpověděla klidně. „Můžete si pronajmout byt.“
Lenka si odfrkla. „To se ti to mluví. Viděla jsi vůbec, kolik stojí nájmy?“
„Vím, že to není levné,“ přikývla Veronika, „ale je to přece město.“