„Právě proto říkám, že je to město,“ pokračovala klidně Veronika. „Čím blíž centru, tím vyšší nájem. To je přece samozřejmé.“
„Jenže my na to nemáme!“ vybuchla Lenka Tkadlecová a rozhodila rukama. „Ne každý si může dovolit rozhazovat jako vy!“
Veronika už předem tušila, že jejich zvýšené hlasy se rozléhají po celém domě a sousedé jistě napínají uši. Ještě budou muset vysvětlovat, proč se z jejich bytu večer ozýval křik.
„Když je nájem drahý, existuje i jiná možnost,“ navrhla věcně. „Pro lidi odjinud bývá k dispozici ubytovna. Město je běžně přiděluje.“
Lenka se zatvářila, jako by slyšela něco urážlivého. „Ubytovna? Víš vůbec, jak to tam vypadá? Já jsem svou dceru neporodila a nevychovala proto, aby přespávala v nějaké zaplivané díře!“
Touha dopřát Anežce lepší život byla pochopitelná. Problém byl v tom, že představy Lenky absolutně neodpovídaly jejich finanční situaci. Buď si připlatí za pohodlí, nebo přijmou skromnější podmínky. Jiná cesta zkrátka neexistovala.
Veronika dobře věděla, že někteří lidé si zvykli spoléhat na druhé a považují to za samozřejmost. Doufají, že když budou dostatečně naléhaví, okolí ustoupí. Jenže ona nebyla tak naivní, jak možná působila. Naučila se trvat na svém. Stačí jednou povolit – a brzy vám někdo sedí za krkem a odmítá se hnout, protože je to pro něj pohodlné a nic ho to nestojí.
Po jejím definitivním odmítnutí následovala sprška výčitek a nepříjemných poznámek. Lenka s Anežkou nakonec odešly za hlasitého rozčilování a prásknutí dveřmi. Tím pro ně Veroničin byt definitivně přestal existovat.
Nelitovala svého rozhodnutí ani na okamžik. Mrzelo ji snad jen to, kolik času promarnila – a také že kvůli nim přišla vniveč připravená večeře. Znovu vařit už nestíhala, takže nakonec objednala sushi. Manžel se z toho množství sotva nají, pomyslela si trpce. Ona sama už však měla svých vzdálených příbuzných i jejich nároků víc než dost.