Chlapeček se vzpíral a odmítal vlézt do vany, oči měl plné slz.
„Tati, proč mě dneska nekoupe maminka?“ vzlykal.
„Musí si na pár dní poležet v nemocnici,“ odpověděl Miroslav Kratochvíl a snažil se znít klidně. „Brzy bude zpátky. A pamatuj, opravdoví chlapi přece nebrečí.“
Za okamžik už malý Šimon Havelka seděl ve vodě a otec mu podal žínku. Když mu ale myl záda, ztuhl. Na kůži chlapce zahlédl zvláštní mateřské znaménko. Úplně stejné kdysi vídal na zádech svého dávného kolegy Dušana Moudrého.
Miroslav se oženil až po čtyřicítce. Jeho matka z toho nebyla nadšená.
„Měl sis hledat nevěstu dřív,“ vyčítala mu. „Teď už jsou ty nejlepší dávno pryč. Zůstaly jen rozvedené nebo nějaké smolařky.“
„Mami, na věku přece nezáleží,“ bránil se tehdy. „Až potkám tu pravou, pak se rozhodnu.“
S Dušanem bývali kdysi nerozluční. Trávili víkendy s partou přátel na chatě, jezdili k vodě a pravidelně chodili plavat. Právě v bazénu si Miroslav všiml toho podivného znaménka na jeho zádech. Později se Dušan oženil s dcerou vlivného podnikatele a jejich cesty se postupně rozešly.
Tu noc nemohl Miroslav zamhouřit oči. Myšlenky se mu neustále vracely k synovu znamení. Srovnával si v hlavě obraz Šimona s podobou bývalého přítele. Náhle vyskočil z postele, vytáhl staré fotoalbum a dlouze si prohlížel Dušanovy fotografie. Zkoumal rysy obličeje, pohled i úsměv a hledal podobnosti.
„Vůbec se mi nepodobá,“ zamumlal rozmrzele.
S neklidem v hrudi pak zašel do dětského pokoje a opatrně odstřihl synovi pramínek vlasů.
Ráno chodil po bytě zamyšlený a chystal se do práce.
„Tati, přijdeš pro mě dneska do školky?“ zeptal se Šimon tiše, když spolu vycházeli z domu.
Miroslav se na něj podíval chladným pohledem.
„Přijdu,“ odpověděl stručně.
Chlapce odvedl do školky a potom se s těžkou hlavou vydal do práce, zatímco mu v mysli dál vířily pochybnosti, které mu nedávaly pokoj.