Spolubydlící z pokoje se ji snažily uklidnit.
„Veroniko, lehni si už. Třeba mu jen není dobře, proto nepřišel,“ domlouvaly jí smířlivě.
Zavrtěla hlavou. „Ne… mám zlý pocit. Něco se stalo,“ odpověděla tiše a bezradně.
Jakmile ji propustili, nezamířila nikam jinam než domů. Odemkla byt a hned z předsíně zavolala: „Míro, proč ses neukázal? Co se děje?“
Miroslav Kratochvíl seděl v křesle, hlavu zakloněnou, oči upřené do stropu, jako by ji ani nevnímal.
Odložila tašky a přistoupila k němu. Chtěla ho obejmout, ale on ji prudce odstrčil. „Podáme žádost o rozvod,“ pronesl chladně. „Ten kluk není můj.“
Zůstala na něj zírat. „Rozvod? To nemyslíš vážně! Musí jít o omyl!“
Beze slova po ní hodil složku s papíry. „Podívej se sama.“
Ruce se jí roztřásly, když četla výsledek testu otcovství. Z tváře jí vyprchala barva. „Nikdy jsem ti nebyla nevěrná!“ snažila se vysvětlit, ale on už zběsile házel její oblečení do kufru.
„Sbohem,“ utrousil a odešel do kuchyně.
Nejtěžší bylo přimět malého Šimona Havelku, aby se sbalil. Chlapec se zoufale držel otcových nohou. „Tatínku, já nechci pryč!“ plakal.
Nakonec seděli s Veronikou v autobuse. Šimon jí usnul na rameni, ještě občas vzlykající ze smutku.
Cestou si v duchu znovu přehrávala jejich hádku. Byla si jistá, že Miroslav je otcem jejího syna a že mu zůstala věrná. Test musel být chybný. Rozhodla se nechat analýzu zopakovat.
Vypůjčila si peníze od kamarádky a navštívila laboratoř ve své čtvrti. Výsledek ji však srazil na kolena – podle rozboru nebyla Šimonovou matkou ona. Znamenalo to snad, že s Miroslavem vychovávali cizí dítě? Kdo je tedy Šimonův skutečný rodič? A kde je její vlastní syn? Mohlo dojít k záměně v porodnici?
Odpovědi chtěla znát okamžitě. Jenže čekání na vyjasnění celé záhady se protahovalo a v porodnici jí zatím nedokázali říct nic konkrétního.