Miroslav po odchodu ze školky nezamířil rovnou do kanceláře, ale zastavil se v soukromé laboratoři, kde požádal o genetickou analýzu. Zbytek dne pak proseděl v práci jako na trní. Nedokázal se soustředit, myšlenky mu neustále utíkaly k jediné otázce – co odhalí výsledky?
Když si večer vyzvedl obálku s razítkem laboratoře, cítil, jak se mu svírá hrdlo. Prsty se mu třásly a na zádech ho studil pot. Otevřel dokument a několik vteřin jen zíral na řádky před sebou. Takový závěr ho ani ve snu nenapadl. Podle testu bylo jeho otcovství vyloučeno s pravděpodobností devadesát devět procent. V hlavě mu vířil chaos. Kdo za to může? On sám? Veronika? Nebo snad Dušan?
Bez cíle bloumal parkem a snažil se popadnout dech. Celý život čekal na tu pravou ženu, věřil, že ji našel, a teď se mu svět rozpadal pod rukama. A co jeho dlouholeté přátelství s Dušanem? Mohlo to být všechno jen přetvářkou?
Druhý den se vypravil přímo za ním do práce. Postával u dveří jeho kanceláře, dokud se Dušan neobjevil na chodbě. Miroslav už nedokázal ovládnout vztek.
„Tohle máš za mou ženu!“ vyštěkl a bez dalšího varování ho udeřil pěstí do tváře.
Dušan ucukl, přitiskl si ruku na líc a nechápavě se na něj zadíval. „Zbláznil ses? O čem to mluvíš? Já ji sotva znám!“
Miroslav mu strčil před oči papíry s výsledky testu. „A co tohle?“
„S tím nemám nic společného!“ bránil se Dušan rozčileně. „Jestli tě někdo podvedl, tak to nejsem já.“
Miroslav vytáhl fotografii Šimonových zad, kde byla patrná výrazná mateřská znaménka. „Podívej se. Máš úplně stejné.“
„To nic neznamená!“ ohradil se Dušan. „Takových lidí jsou tisíce. Raději si promluv se svou ženou.“
Ta slova v něm zarezonovala. Miroslav se sesunul na bobek a mlčky přemýšlel. Pokud Dušan mluví pravdu, pak kdo? Nakonec si v duchu stanovil jediné řešení. Zítra podá žádost o rozvod.
Veronika mezitím v nemocnici marně čekala, že ji manžel přijde navštívit. Nepřišel ani ten večer, ani následující den, a dokonce se neozval telefonem. Žena přecházela po nemocničním pokoji sem a tam, neschopná klidu.