Nakonec tedy Veronika Navrátilová hosty ke stolu přece jen pozvala. Nebylo to tak, že by neuměla pohostit – naopak, pohostinnost jí byla vlastní. Co jí ale vadilo, byly neohlášené návštěvy.
I ti nejbližší příbuzní či přátelé jí vždy předem zavolali, aby si domluvili vhodný čas. Díky tomu měla možnost všechno nachystat a přivítat je bez stresu. Tentokrát se však situace vyvinula úplně jinak. V bytě se zničehonic objevily vzdálené příbuzné a ještě si samy řekly o večeři. Nezbylo než ustoupit.
Jak se dalo čekat, u jednoho závitku rozhodně nezůstalo. Talíř se rychle vyprázdnil a v hrnci zbylo sotva pár kousků. Veroniku to zamrzelo. Po návratu z práce strávila u sporáku dobré dvě hodiny, aby připravila Miroslavovi jeho oblíbené jídlo. Teď jí bylo jasné, že mu sotva něco zůstane.
Lenka Tkadlecová ani Anežka Šimonová si však z celé situace těžkou hlavu nedělaly. Zabydlely se téměř okamžitě a chovaly se, jako by sem patřily odjakživa.
„Musím říct, že jste si to tu zařídili opravdu pěkně,“ poznamenala Lenka krátce po jídle a pohodlně se rozvalila v koženém křesle.
„Jak to myslíš?“ podívala se na ni Veronika ostražitě.
„No ten byt. Prostorný, moderně zrekonstruovaný… a ten nábytek určitě nebyl levný,“ dodala a přejela rukou po opěradle.
„Snažili jsme se,“ odpověděla neurčitě Veronika.
„Slyšela jsem, že máte vlastní firmu?“
„Ano, podnikáme. Nic velkého,“ odbyla to stručně.
Lenka se pousmála tak, že bylo těžké odhadnout, co si myslí. „Ale prosím tě. Teta Dagmar Vaceková mi říkala, že se vám daří víc než dobře. A podle toho, co tu vidím, si nevymýšlela.“
Veronice začalo být nepříjemně. Netušila, kam tím Lenka směřuje, ale měla silný pocit, že tenhle rozhovor není náhodný. Vnitřní varování se brzy potvrdilo.
„Anežko, líbí se ti tady?“ obrátila se Lenka náhle na dceru.
„Moc,“ odpověděla dívka bez váhání.
„Výborně,“ přikývla Lenka a znovu se zadívala na Veroniku. „Napadlo mě totiž, že máte třípokojový byt a prostoru dostatek.“
Veronika zpozorněla. „Ano… a kam tím míříš?“