Alina zůstala v práci déle než obvykle. Celý týden přejížděla mezi jednotlivými projekty, kontrolovala výkazy, uzavírala čtvrtletní výsledky a měla pocit, že sotva dýchá. Když si konečně uvědomila, že je pátek, projel jí nečekaný záchvěv radosti. Poprvé po dlouhé době se netěšila domů jen proto, aby sebou vyčerpaně praštila do postele. Chtěla večer. Opravdový večer.
Cestou se zastavila v supermarketu. Do košíku položila krásný steak z vyzrálého hovězího – přesně ten, kterému se Dima smál jako „zbytečnému luxusu“, ale pokaždé ho snědl s nadšením, když ho připravila u přátel. Přidala svůj oblíbený sýr s modrou plísní, láhev suchého červeného vína, čerstvé bylinky, cherry rajčata, křupavou bagetu. Nezapomněla ani na olivy, trochu kvalitní šunky a krabičku drahých pralinek k čaji. Vozík příjemně ztěžkl a ona si připadala skoro slavnostně.
Představovala si, jak doma zapálí svíčky, oblékne si hedvábné šaty, které si Dima přál vídat jen při „výjimečných příležitostech“, přestože žádnou takovou sám nikdy nevymyslel. Dnes to zařídí ona. Budou sedět naproti sobě, mluvit o všem možném, jen ne o účtech a jeho matce. Jako kdysi.
Jakmile otevřela dveře bytu, udeřila ji do nosu vůně smažených brambor a ještě cosi těžkého, cizího. Ztuhla s taškami v rukou. Z kuchyně se ozýval hlas její tchyně, která překřikovala televizi:
„Dimo, řekni jí, ať se ani nepokouší přeskládat moje hrnce. Musím je mít po ruce. A ten její minimalismus? Nepořádek vydává za pořádek!“
Alina položila nákup na zem a pomalu se vyzula. Z kuchyně vyšel Dima, rozesmátý, s chlebem v ruce.
„Ahoj! Máme překvapení.“
Lehce ji políbil na tvář, ani si nevšiml, že mu polibek nevrátila. Za ním vykoukla Tamara Petrovna, plnoštíhlá, nabarvená na měděnou, v županu přehozeném přes šaty. V pozadí se mihl Ruslan, Dimaův mladší bratr, dvacetiletý kluk s pupínky a vytahanými tepláky, mobil přilepený k dlani.
„Tak tady je naše hospodyňka,“ zazpívala tchyně a přeměřila si Alinu pohledem. „My už jsme se tu zabydleli. Nebojte, nejsme tu nastálo. Ruslan jde na vysokou, tak než dostane kolej, pobudeme. Měsíc, dva.“
Alina se zadívala na manžela. Ten se jen usmíval a žvýkal.
„Chtěl jsem ti zavolat, ale měla jsi porady. Myslel jsem, že tě to potěší.“
„Potěší?“ zopakovala tiše.
Ruslan kolem ní bez omluvy prošel, zavadil o její rameno a zmizel v koupelně. Za okamžik se zpoza dveří ozvala hudba na plné pecky.
„Mohl bys to ztišit?“ zavolala Alina, ale nikdo nereagoval.
V kuchyni panoval chaos. Na plotně kouřila mastná pánev, stůl byl ulepený, otevřená konzerva ležela vedle okoralého chleba a špinavého talíře. Lněné závěsy, které si Alina vybírala celé týdny, visely křivě – jedna smyčka spadla z garnýže.
„Už jste jedli?“ zeptala se co nejklidněji.
„Jen něco malého,“ mávla rukou Tamara Petrovna. „My nejsme vybíraví. Ruslan má rád maso, ale nějak to zvládneme.“
Otevřela lednici, aby uklidila mléko, a všimla si nákupu.
„No podívejme, co to je?“ vytáhla balení masa. „To bude drahé, viď? Dimo, manželka tě rozmazluje.“
Dima spokojeně zabručel.
Alina si beze slova vzala tašky zpět a vše naskládala dovnitř tak, aby mohla dveře rychle zavřít. Tchyně to sledovala s nelibostí.
„Zítra uvařím Ruslanovi polévku. On bez polévky nevydrží. Nemáš větší hrnec? Ty tvoje jsou jak pro panenky.“
Alina odešla do ložnice. Na její posteli ležel cizí teplákový komplet, páchnoucí potem a levným sprejem. Na nočním stolku ležela nabíječka, otevřený sáček chipsů a prázdná láhev od limonády.
Za ní přišel Dima.
„Co je? Urazila ses? Vždyť jsou tu jen dočasně. Pomůžeme Ruslanovi a hotovo.“
„Máme dva pokoje. Pracuju z domova. Potřebuju klid.“
„Bude klid. Máma pomůže s úklidem.“
„Právě označila můj byt za bordel.“
Dima si povzdechl, jako by řešil rozmar.
„Nezačínej. Jsou to moje rodina.“
„A já nejsem?“
Objal ji kolem ramen.
„Ty jsi moje milovaná rodina. Vydrž chvilku. Promluvím s nimi.“
Odešel. Z kuchyně se ozvalo:
„Dimo, kde máte prášek? Já to prala ručně, ta vaše pračka je moc složitá. A vy máte oddělené peníze? Ona si kupuje jídlo zvlášť?“
Alina zavřela dveře. Posadila se na postel, cizí oblečení hodila na zem a několik minut jen hleděla do zdi. Pak se převlékla a vyšla ven.
Ruslan šel z koupelny jen ve spodním prádle, kapky vody mu stékaly po zádech.
„Příště si něco obleč,“ řekla chladně. „Tohle není kolej.“
„Cože?“ ušklíbl se.
„Tohle je byt.“
Jen odfrkl a odešel.
Tchyně mezitím přeskládala nádobí. Alininy hrnky, staré keramické, které dostala od maminky, stály v dřezu mezi mastnými talíři. Jeden z nich – ten, z něhož jí matka dávala jako malé kakao – měl na okraji prasklinu.
„To je co?“ zeptala se.
„Ruslan si ráno naléval kafe a nějak to prasklo. Máte křehké nádobí,“ odpověděla lehkomyslně Tamara Petrovna.
Alina položila hrnek na stůl a mlčela.
Večer schovala svůj nákup pod postel. Steak, víno, sýr. Její malý poklad.
U stolu seděli všichni čtyři. Ruslan jedl s otevřenou pusou, Dima mlčky přikyvoval matce. Alina hleděla na popraskaný hrnek a věděla, že už nikdy nebude stejný. Stejně jako ten večer, který plánovala.
„Dimo, pojď na chvíli,“ řekla nakonec.
V předsíni se ho zeptala: „Kdy odjedou?“
„Měsíc, možná dva.“
„Dva?“
„Nechceš, aby byl brácha na ulici.“
Podívala se mu do očí.
„Chtěla jsem, abys se mě zeptal, než někoho nastěhuješ do mého bytu.“
„Našeho.“
„Byt je můj. Hypotéku platím já. Dostala jsem ho od babičky.“
„Tak jsem nikdo?“
„Jsi můj muž. Ale to mi nedává právo nemít hlas.“
Mávnul rukou a vrátil se do kuchyně.
Uplynul měsíc.
Účty za elektřinu narostly trojnásobně, lednice byla permanentně prázdná a Alina přestala počítat dny. V sobotu ráno ji probudil rámus – televize hrála nahlas, z koupelny se ozývala další hudba. Dima spal na gauči, Ruslan zabíral rozkládací lehátko. Ona zůstala sama v manželské posteli – tchyně navrhla „spravedlivé“ rozdělení prostoru.
V kuchyni Tamara Petrovna smažila brambory v Alinině hedvábném županu.
„To je můj župan,“ poznamenala tiše.
„Zapomněla jsem si svůj. Nebuď malicherná,“ odbyla ji tchyně.
Lednice zela prázdnotou.
„Kde jsou potraviny?“
„Snědli jsme. Ruslan roste.“
„Kupovala jsem pro dva.“
„My snad nejíme?“ vyjela tchyně.
Dima jen pokrčil rameny. „Jsme rodina.“
„Rodina taky přispívá,“ odpověděla.
Odpoledne si Alina postěžovala kamarádce Lence. Ta jí připomněla, že byt je její předmanželský majetek. „Jestli chceš, můžeš je dostat pryč,“ řekla jí napřímo.
Večer se Alina vrátila domů a našla v kuchyni Ruslana s kamarády a lahvemi piva.
„Kdo vám dovolil sem někoho vodit?“ zeptala se.
„Klid, švagrová,“ zasmál se jeden z nich.
„Okamžitě pryč. Jinak volám policii.“
Smích ustal. Odešli. Ruslan po ní hodil nenávistný pohled.
Později si Alina připravila svůj steak. Zapálila svíčku, nalila víno.
„To si dáváš sama?“ objevila se tchyně.
„Ano.“
Dima přišel uprostřed hádky.
„Vyhodila jeho kamarády!“ křičela matka.
„Byli tu bez dovolení.“
„Aspoň mi dej ochutnat,“ natáhl se Dima po jejím talíři.
Plácla ho přes ruku.
„Ne. Tohle je moje.“
Nastalo ticho.
„Jsem unavená,“ řekla klidně. „Platím nájem, účty, jídlo. Měsíc tu bydlíte zadarmo. Dnes tu byly cizí lidi. Teď chci jíst v klidu.“
Vzala talíř a odešla do ložnice.
Ráno ji Dima postavil před ultimátum. „Buď se omluvíš mámě, nebo odejdu s nimi.“
Podívala se na něj bez mrknutí.
„Tak běž.“
Zůstal zaskočený.
„Myslíš to vážně?“
„Ano. Sbalte si věci.“
O hodinu později stáli v předsíni s taškami.
„Podám žádost o rozvod,“ řekl.
„Podávej.“
Dveře se zavřely. Byt se ponořil do ticha.
Alina zůstala stát uprostřed předsíně. Poprvé po dlouhé době bylo opravdu ticho. Žádná televize, žádná hudba, žádné cizí hlasy. Jen hodiny na stěně tiše tikaly.