Alina zůstala chvíli sedět s mobilem v ruce. Slova vyšetřovatele jí doznívala v hlavě jako ozvěna v prázdném sále.
„Co říkal?“ zeptal se Dima tiše.
Pomalu k němu otočila hlavu. „Ruslan se znovu popral. V nějakém baru. Tentokrát jde o těžké ublížení na zdraví. Ten kluk leží v nemocnici.“
Dima zbledl tak rychle, jako by z něj někdo vypustil krev.
„To… to je na dlouho?“ vydechl.
„Nevím. Stav je prý vážný.“
Chvíli na sebe jen hleděli. V jeho očích se mísil strach, bezmoc i něco jako předtucha katastrofy. Nejen o bratra. O všechno. O to, že kolotoč, ze kterého se sotva dostali, se znovu roztáčí.
„Alin,“ řekl po chvíli chraplavě. „Musím jet k mámě.“
Nezaváhala. „Jeď.“
„Nebude ti to vadit?“
„Ne.“
Neptala se, jestli se vrátí pozdě. Nepřemlouvala ho, aby zůstal. Věděla, že teď by tu stejně jen chodil z rohu do rohu a dusil se výčitkami.
Dima si vzal bundu a bez dalšího slova odešel.
Byt se ponořil do ticha. Alina si sedla zpátky ke stolu, kde zůstaly neumyté hrnky od čaje. Nechala je tak. V hlavě měla podivné prázdno. Jako by se unavila ještě dřív, než skutečný problém začal.
O půl hodiny později jí přišla zpráva od Tamary Petrovny.
„Je to lež. On se jen bránil. Zase ho chtějí zničit.“
Alina telefon otočila displejem dolů. Neodpověděla.
Kolem jedenácté večer jí Dima zavolal.
„Je tu zle,“ řekl bez pozdravu. V pozadí bylo slyšet tlumený pláč. „Ten kluk je na operaci. Má prý poškozenou slezinu a nějaké vnitřní krvácení.“
Alina zavřela oči. „A Ruslan?“
„Tvrdí, že ho napadli první. Že jich bylo víc.“
„Byl opilý?“
Ticho.
„Dimo.“
„Trochu,“ přiznal nakonec. „Ale říká, že nebyl agresivní.“
Alina si promnula čelo. „To říká vždycky.“
„Já vím.“
V jeho hlase nebyla obrana. Jen únava.
„Vyšetřovatel naznačil, že tentokrát to nemusí skončit podmínkou,“ pokračoval Dima tiše. „Pokud se to prokáže jako těžké ublížení, může dostat několik let.“
Několik let.
Ta slova visela ve vzduchu.
„A co chtějí?“ zeptala se klidně.
„Zatím nic. Čekají na zdravotní zprávu. A na svědky.“
„A peníze?“
„Tentokrát to prý nebude o penězích. Ten kluk je syn nějakého místního podnikatele.“
Alina se hořce pousmála. „Takže tentokrát si to nevyplatí.“
„Asi ne.“
Chvíli mlčeli.
„Alin…“ začal.
„Ne,“ přerušila ho dřív, než to vyslovil.
„Já jsem nic neřekl.“
„Ale chtěl jsi.“
Na druhém konci se ozval tichý povzdech. „Já nevím, co chci. Jen… mám pocit, že se to všechno vrací. Jako bychom nic nevyřešili.“
„Ne,“ odpověděla klidně. „Tohle není naše nevyřešené. To je jeho život.“
„Je to můj bratr.“
„A ty jsi můj manžel.“
Ta věta zazněla pevně. Bez křiku. Bez hysterie. Jako fakt.
„Já tě o peníze neprosím,“ řekl rychle. „Přísahám.“
„Dobře.“
„Jen… nevím, jak se k tomu postavit.“
Alina chvíli přemýšlela.
„Postav se k tomu tak, že nejsi jeho zachránce. Už jednou jsi byl. A jak to dopadlo?“
Na druhé straně bylo ticho.
„Přijeď domů,“ dodala měkčeji. „Ráno budeš potřebovat čistou hlavu.“
Dima se vrátil po půlnoci. Vypadal o deset let starší. Lehl si tentokrát ne do obýváku, ale do ložnice. Neobjal ji, jen si tiše lehl na okraj postele.
Alina cítila jeho napětí i bez doteku.
„Spíš?“ zeptal se po chvíli do tmy.
„Ne.“
„Bojím se.“
Poprvé to řekl naplno.
„Já taky,“ odpověděla.
Ale bála se jiného. Ne vězení. Ne skandálu. Bála se, že Dima zase sklouzne do role malého chlapce, který musí zachraňovat rodinu za každou cenu.
Ráno ho probudil telefon. Zvedl ho hned.
Alina slyšela jen útržky: „Ano… rozumím… přijedeme.“
Když položil, sedl si na posteli.
„Ten kluk je po operaci. Stav stabilizovaný, ale vážný. A dnes máme přijít na výslech.“
„Oba?“ zeptala se.
„Ano. Prý se zjišťuje, jestli neměl Ruslan sklony k agresi už dřív.“
Alina si v duchu vybavila plivnutí na jejich kuchyňskou podlahu. Banku piva. Ten pohrdavý pohled.
„Tak to mají bohatý materiál,“ zamumlala.
Na oddělení bylo tentokrát rušněji než minule. Čekali téměř hodinu, než je zavolali.
Vyšetřovatel Ivanov působil ještě unaveněji než při minulém setkání.
„Situace je vážná,“ začal bez okolků. „Poškozený utrpěl vážná poranění. Pokud se prokáže úmysl nebo nepřiměřená obrana, hrozí Ruslanovi několik let odnětí svobody.“
Dima sevřel ruce v pěst.
„Tvrdí, že se bránil,“ řekl.
„Tvrdí,“ přikývl vyšetřovatel. „Ale svědci vypovídají, že konflikt vyprovokoval.“
Alina cítila, jak se jí v hrudi rozlévá chlad. Ne překvapení. Spíš potvrzení.
„Paní Alino,“ obrátil se k ní muž za stolem, „můžete uvést, zda měl obviněný v minulosti problémy s agresivitou?“
Podívala se na Dimu. Jeho pohled byl prosebný. Ne manipulativní. Jen vyděšený.
„Ano,“ řekla klidně. „Měl.“
Dima zavřel oči.
„Můžete být konkrétní?“
„Byl konfliktní. Opakovaně. V našem bytě došlo k incidentu, kdy plival na zem a vyhrožoval. Také byl zapojen do předchozí rvačky, kterou jsme řešili mimosoudně.“
Vyšetřovatel si zapisoval.
„Děkuji.“
Dima mlčel celou dobu. Až když vyšli ven, zastavil se na chodbě.
„Musela jsi to říct?“ zeptal se tiše.
Alina se na něj podívala přímo.
„Ano.“
„To mu může uškodit.“
„Ne, Dimo. Jemu škodí jeho chování.“
Chvíli tam stáli mezi cizími lidmi, kteří kolem nich procházeli, aniž by tušili, jak těžká slova tu padla.
„Nelžu,“ pokračovala klidně. „A nebudu krýt něco, co je pravda.“
Dima dlouho mlčel. Pak pomalu přikývl.
„Máš pravdu.“
Bylo to poprvé, co to řekl bez odporu.
Venku pršelo. Drobný, vytrvalý déšť, který promáčí všechno.
„Pojedeme k mámě?“ zeptal se.
Alina zaváhala. „Chceš?“
„Musím jí to říct.“
„Tak jeď. Já pojedu domů.“
„Přijdeš později?“
Podívala se na něj. Věděla, že pokud tam pojede, čeká ji hysterický výlev, obvinění, možná i nenávist.
„Ne,“ odpověděla. „Tohle je tvoje.“
Dima neprotestoval.
Domů se vracela sama. V tramvaji pozorovala mokré ulice a přemýšlela, kde je hranice mezi loajalitou a sebeobětováním.
Večer přišel Dima vyčerpaný.
„Máma mě obvinila, že jsem ho zradil,“ řekl hned ve dveřích. „Že jsem ho měl chránit. Že rodina má držet při sobě.“
Alina si povzdechla. „A ty?“
„Řekl jsem jí, že rodina nemá omlouvat zločiny.“
Podívala se na něj překvapeně.
„Opravdu?“
„Ano.“ Posadil se. „Bylo to těžké. Ale řekl jsem to.“
Alina k němu přistoupila a poprvé po dlouhé době ho objala sama od sebe.
„Jsem na tebe pyšná,“ zašeptala.
Dima se jí chytil, jako by se bál, že mu uteče.
Telefon zazvonil znovu. Tentokrát pevná linka z nemocnice.
Dima zvedl.
Chvíli poslouchal. A pak zbledl.
„To… to je na dlouho?“ vydechl.
Alina se narovnala.
„Nevím,“ odpověděl po chvíli tlumeným hlasem. „Říkali, že stav je vážný.“
Podívali se na sebe. V jeho očích byl strach. O bratra. O matku. O to, že se všechno znovu rozpadá.
„Alin,“ řekl tiše. „Musím jet za mámou.“
„Jeď,“ odpověděla klidně.
„Nevadí ti to?“
„Ne.“
A tentokrát už věděla jistě, že to, co přijde dál, nebude jen zkouška pro Ruslana. Bude to zkouška pro ně dva.