Dima zůstal stát jako opařený.
„To… to bude na dlouho?“ vypravil ze sebe přerývaně.
„Nevím,“ odpověděla Alina tiše. „Vyšetřovatel říkal, že ten člověk je ve velmi vážném stavu.“
Dívali se na sebe beze slov. V Dimových očích se mísila úzkost, bezmoc i starý, známý strach — o bratra, o matku, o to, že se jim život znovu rozsype pod rukama.
„Alin,“ promluvil nakonec tlumeně. „Musím za mámou.“
„Jeď,“ přikývla bez zaváhání.
„Opravdu ti to nevadí?“
„Je to tvůj bratr.“
Sbalil se během pár minut. U dveří se ještě otočil.
„Vrátím se. Dneska… nebo zítra. Ale vrátím.“
„Já vím.“
Když za ním zaklaply dveře, zůstalo ticho. Alina pomalu došla ke stolu, dopila studený čaj, umyla hrnek a odešla do ložnice. Lehla si a dlouho jen hleděla do stropu.
Město za oknem hučelo svým obvyklým rytmem. Někde v jeho ulicích právě Dima spěchal za matkou, jejíž syn skončil znovu ve vazbě. A někde jinde seděl Ruslan v cele a možná si ještě ani neuvědomoval, co všechno způsobil.
Alina přemýšlela, co přinese další den. Přijede Tamara Petrovna znovu žádat o peníze? Dokáže odmítnout? A jak se k tomu postaví Dima?
Usnula až nad ránem.
Probudil ji telefon. Na displeji svítilo Dimovo jméno.
„Jsem u mámy,“ řekl bez pozdravu. „Je to špatné. Hrozí mu až osm let. Ten chlap leží na JIPce. Máma hysterčí. Já vůbec nevím, co dělat.“
„A co se dá dělat?“ zeptala se klidně.
„Potřebují peníze. Hodně peněz. Aby se domluvili s rodinou poškozeného.“
„Kolik?“
„Půl milionu. Prý minimálně.“
Mlčela.
„Nic po tobě nechci,“ dodal rychle. „Jen ti to říkám.“
„Rozumím.“
„Večer přijedu.“
„Dobře.“
Zavěsil.
Alina vstala, osprchovala se, uvařila si kávu a seděla v kuchyni, zatímco se jí hlavou honila čísla. Pět set tisíc. Byly to všechny její úspory. Plus část z úvěru. Plus peníze, které si odkládala na rekonstrukci.
Vytáhla z šuplíku smlouvu o půjčce, kterou kdysi podepsala s Ruslanem. Bylo tam jasně uvedeno: pokud dlužník nesplácí, odpovídá ručitel. A tím byl Dima.
Jestli Ruslan půjde sedět, splácet bude muset Dima. A on takové částky neměl. Znamenalo to jediné — buď to zaplatí ona, nebo dluh zůstane viset mezi nimi jako těžký kámen.
Zavolala Lence.
„Mám problém,“ řekla bez okolků a všechno jí převyprávěla.
„Alino, jen se do toho znovu nezamotáš,“ reagovala Lenka po chvíli ticha. „To je bezedná studna. Dáš půl milionu, pak budou chtít další.“
„Vím.“
„A co chceš dělat?“
„Nevím. On o nic neprosil.“
„Tak ať ani nezačne. A kdyby začal, odmítni.“
„To se lehko řekne.“
„Představ si, že jsou to cizí lidi. Dala bys cizím půl milionu?“
„Ne.“
„Tak máš odpověď.“
Lenka měla pravdu. Cizím by nedala. Jenže Dima nebyl cizí. Byl jejím mužem. Možná skoro bývalým, možná znovu budoucím.
Večer se vrátil vyčerpaný a zamlklý.
„Jak to vypadá?“ zeptala se.
„Bídně. Máma brečí, Ruslan ve vazbě, ten chlap pořád na přístrojích. Advokát říká, že bez dohody to bude natvrdo.“
„Co jste vymysleli?“
„Máma prodá byt na vesnici. Rychle, pod cenou. Dostane asi milion. Půlka půjde rodině poškozeného, zbytek právníkům.“
Alina přikývla.
„A ty?“
„Budu pomáhat, jak to půjde. Ne penězi, ty nemám. Spíš s vyřizováním.“
Posadil se naproti ní.
„Chápu, když se do toho nechceš zapojovat. Není to tvoje starost.“
„Je to tvoje starost,“ odpověděla tiše. „A ty jsi můj muž.“
Podíval se na ni tázavě.
„Promyslím, jak můžu pomoct,“ dodala. „Ale nic neslibuju.“
Objal ji tak pevně, až jí zapraskaly kosti.
„Děkuju.“
Tu noc skoro nespala. Převalovala se a přemýšlela, jestli je to šance — ne pro Ruslana, ale pro ně dva. Šance stát se skutečnou rodinou. Nebo jen další past.
Ráno šla za právníkem, který kdysi sepisoval půjčku.
„Když ty peníze dáte,“ řekl jí otevřeně, „pravděpodobně je už neuvidíte. Jestli chcete pomoct, berte to jako dar. Ne investici.“
„A když nepomůžu?“
„Pak si váš muž ponese pocit viny. A jeho matka vám to bude vyčítat.“
„To zní jako vydírání.“
„To je realita.“
Odpoledne jí Dima oznámil, že kupce na byt mají, ale nabídka je jen sedm set tisíc.
„Na právníka už nezbyde,“ dodal bezmocně.
Alina si k němu přisedla.
„Můžu dát dvě stě tisíc. Na advokáta. Ale jen jako půjčku. Tobě. Se smlouvou.“
Zvedl k ní oči.
„Myslíš to vážně?“
„Ano. A s podmínkou — tím to končí. Už nikdy nebudeš řešit jeho průšvihy za něj.“
Souhlasil.
Smlouvu podepsali ještě ten den. Úrok deset procent, splatnost tři roky. Peníze mu poslala na účet.
O dva měsíce později soud vynesl rozsudek: pět let vězení.
Dima přišel domů zlomený. Seděli u kuchyňského stolu a mlčky pili čaj.
„Jsem ti dlužný,“ řekl.
„Vím.“
Držel ji za ruku.
„Odpustila jsi mi?“ zeptal se opatrně.
Dlouho přemýšlela.
„Přestala jsem se zlobit,“ odpověděla nakonec. „A to je začátek.“
Začali znovu pomalu budovat něco, co kdysi ztratili. Společné snídaně, víkend v lese, první polibek po dlouhé době. Smích, který nebyl nucený.
Jenže klid dlouho nevydržel.
Jedno nedělní odpoledne zazvonil telefon. Tamara Petrovna. Její sestru odvezli s mrtvicí do nemocnice.
Alina jela s Dimou. V malém bytě plném starého nábytku a pachů minulosti došlo ke slovní přestřelce. Tamara jí vyčetla peníze, obvinila ji z chladnosti. Alina se poprvé nenechala.
„Vašeho syna jsem do vězení neposlala já,“ řekla pevně. „Poslal se tam sám.“
Dima se postavil mezi ně.
„Má pravdu, mami.“
Byl to zlom.
O pár dní později teta zemřela. Na pohřbu Tamara Petrovna k Alině tiše přišla.
„Neumím se omlouvat,“ řekla. „Ale přišla jsi. Děkuju.“
Bylo to nejblíž smíru, jakého byly schopné.
Doma pak Dima navrhl něco nečekaného.
„Sepišme předmanželskou smlouvu,“ řekl. „Ať víš, že s tebou nejsem kvůli majetku.“
Alina souhlasila. S vlastní podmínkou — oddělené finance a žádní příbuzní bez jejího svolení.
Smáli se. Poprvé lehce a bez napětí.
Ten večer připravil slavnostní večeři. Dva steaky, víno, svíčky. Symbolický návrat na začátek.
„Za nás,“ pozvedl sklenici.
„Za nás.“
„Jsi šťastná?“ zeptal se.
„Teď ano.“
Objal ji.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
V noci se k ní ve spánku přitulil. Pohladila ho po vlasech.
„Bude to dobré,“ zašeptala.
Ráno je probudilo vytrvalé zvonění u dveří. Bylo sotva osm.
Alina si přehodila župan a podívala se kukátkem.
Na chodbě stála Tamara Petrovna. S kufrem. S oteklýma očima. A s výrazem člověka, který už nemá kam jít.
Alina na okamžik zavřela oči.
„Kdo je to?“ ozval se z ložnice Dima.
Neodpověděla hned.
Věděla, že za těmi dveřmi čeká další zkouška. Další rozhodnutí.
Ale tentokrát už nebyla bezmocná.
Otočila klíčem v zámku.