Dveře za Radimem tiše zaklaply a v domě se rozhostilo ticho, které Lenku Moravecovou bodalo do uší. Kufr si zřejmě připravil předem – všechno měl promyšlené. Jen ona zůstala stát uprostřed prázdna.
Rozplakala se až po chvíli. Slzy tekly samy a ona si mezi vzlyky kladla stále stejnou otázku: „Proč právě já?“ Věděla, že podobné příběhy nejsou ničím výjimečným, že se to stává i jiným ženám. Přesto ji nikdy nenapadlo, že by něco takového mohlo potkat právě jejich rodinu. Měla pocit, že někde selhala, že cosi přehlédla. Nejraději by zavřela oči a probudila se do rána, kdy bude všechno jako dřív. Aby to celé byl jen zlý sen. Jenže když oči znovu otevřela, dům byl prázdný a její klidný, tichý muž byl pryč.
První dny, možná i týdny, v ní přežívala naděje. Třeba si to rozmyslí. Třeba zazvoní a omluví se. Nic takového se ale nestalo. Nevěděla, kam odešel ani s kým teď žije, a ani po tom nepátrala. Říkala si, že je to zbytečné. Odešel – a tím to skončilo. Postupně se učila fungovat sama. Občas ji přepadla hořká myšlenka: osud jí nejdřív dal manžela, společné roky, jistotu… a pak jí to všechno bez varování vzal. Jejich minulost jako by někdo jedním tahem přeškrtl. Možná na ni Radim už dávno zapomněl. Ona nedokázala zapomenout tak rychle, ale rozhodla se ho pustit. Ať si žije, jak chce.
Slzy časem vyschly. Vyplakala snad všechno, co v ní bylo. O rozvod požádala hned, jakmile ji opustil – nechtěla zůstávat v nejistotě. Přesto se jí někdy, když stála u okna a dívala se do ulice, vybavil jeho obraz. Představovala si, že někde žije nový život po boku jiné ženy. Bylo to pro ni tehdy jako rána z čistého nebe. Radim nikdy nepůsobil jako muž, který by vyhledával dobrodružství nebo střídal partnerky. O to méně čekala takový obrat.
Uplynulo šest let. Křivda se postupně rozplynula a i když Lenka nikdy nevěřila řečem o tom, že čas zahojí všechno, musela si přiznat, že bolest už není tak ostrá. Nedávno oslavila padesátiny. Stále byla pohledná – krásná byla už jako mladá dívka. Nela Tomášeková se mezitím provdala za muže z krajského města a odstěhovala se za ním. Lenka už byla dokonce babičkou, jenže vnuka vídala jen zřídka.
Jednoho letního podvečera se vrátila z práce a s hrnkem čaje si sedla do altánu na zahradě. V domě bylo dusno, venku mezi záhony jí bylo lépe. Přemýšlela, zadumaná a trochu smutná. Vtom se ve vratech objevila Daniela Švecová, její sousedka a zdravotní sestra. Už zdálky na ni zavolala veselým hlasem:
„Ahoj, co je s tebou? Vypadáš, jako by ti někdo vypustil duši.“
Lenka pokrčila rameny. „Ani nevím. Nějak na mě padla nálada.“
Daniela si k ní přisedla a tajemně se usmála. „Tak to mám pro tebe novinku, která tě z toho vytrhne.“
„No tak povídej,“ pobídla ji Lenka.
Sousedka se však místo odpovědi rozhlédla po zahradě. „Musím říct, že máš letos nádherné růže. Tolik květů pohromadě jsem snad ještě neviděla. A ta vůně! Škoda že tu krásu skoro nikdo neobdivuje.“
Lenka se pousmála. „Danielo, nechoď kolem horké kaše. Květiny počkají. Kvůli růžím jsi sem určitě nepřišla.“
„To máš pravdu,“ přikývla sousedka. „Slyšela jsi, že náš starý doktor odešel do penze? A místo něj k nám nastoupil nový lékař. Představ si, že se také jmenuje Miroslav Malíř, jen…“