…tam to opravdu nebylo jednoduché,“ pokračoval tiše. „Dokonce jsem se tam oženil s místní zdravotní sestrou. Vypadalo to nadějně, ale vydrželo nám to jen čtyři roky. Měla slabost pro alkohol. Tvrdila, že jí pomáhá zahřát se v tom drsném podnebí, že ji zahřívá zevnitř. Já jsem ale dobře věděl, že nejde o chlad, nýbrž o závislost, která se časem jen prohlubuje. Nakonec jsme se rozešli a já odešel.“
Lenka Moravecová ho chvíli pozorovala. „A proč ses rozhodl přijet sem? Vždyť jsi mohl zůstat v městské nemocnici.“
Lehce pokrčil rameny. „Znovu jsem zatoužil po změně. Tady jsou podmínky úplně jiné, člověk musí improvizovat a spoléhat sám na sebe. A možná jsem podvědomě tušil, že tu žiješ sama a že ti občas bývá smutno,“ dodal s úsměvem.
Oba se odmlčeli. Ticho mezi nimi nebylo nepříjemné, spíš naplněné očekáváním. Nakonec se na sebe podívali a usmáli se.
„Lenko,“ oslovil ji měkce, „vezmeš si mě? Mám pocit, že k sobě patříme. Jako by nám dohromady něco zapadlo.“
Zhluboka se nadechla. „Cítím to stejně. Jen mě znepokojuje věk. Jsem o pět let starší. Vím, že tě potřebuji, ale…“
„Ne o pět, ale o čtyři a půl,“ opravil ji jemně. „A to opravdu není propastný rozdíl. Vedle tebe si připadám vyzrálejší a ty vypadáš skvěle. Možná za to může ten místní čerstvý vzduch,“ pousmál se.
Pak zvážněl. „Čekám na tvoji odpověď. Řekneš ano?“
„Ano,“ vydechla tiše.
Uplynuly téměř tři roky. Miroslav Malíř a Lenka Moravecová žili spokojeně a v harmonii. Občas ji napadlo, že za svůj klid vlastně vděčí i minulosti – kdyby ji kdysi bývalý muž neopustil, dnešní štěstí by nikdy nepoznala.
Jednoho dne zastavilo před jejich domem auto. Z něj vystoupil prošedivělý a zestárlý Radim Navrátil. Váhavě vstoupil na dvůr a rozhlédl se kolem. Lenka vyšla ven právě ve chvíli, kdy se rozhlížel. Miroslav nebyl doma.
„Radime? Odkud se tu bereš?“ zeptala se překvapeně.
„Projížděl jsem kolem,“ odpověděl rozpačitě. „Ani nevím proč, ale něco mě sem táhlo. Chtěl jsem ještě jednou vidět rodné místo. Vracíval jsem se z vedlejšího okresu. Maminka už dávno není mezi námi… A ty jsi pořád krásná. Jsi sama, nebo…?“ nedořekl.
„Nečekám na nikoho a netrápím se,“ odpověděla klidně. „Jsem vdaná a mám báječného muže. A co ty? Život s tebou nezacházel jemně,“ dodala opatrně.
Radim sklopil oči. „Nemohu si stěžovat na osud jinak než sám na sebe. Oženil jsem se potřetí. Snad už naposledy. Žiju v okresním městě. Odpusť mi, Lenko. Dávno mě mrzí, jak jsem ti ublížil. Chtěl jsem přijet už dřív, ale věděl jsem, že by ses ke mně nikdy nevrátila.“
Mluvil tiše, téměř pokorně.
„Raději pojedu,“ řekl po chvíli. „Nemám potřebu potkat tvého šťastného manžela. Je vidět, že jste spokojení. Stačí se ti podívat do očí.“
Otočil se, nasedl do auta a prudce odjel. Lenka za ním dlouho hleděla. Přemýšlela, co vlastně cítí. Nakonec si uvědomila, že je to jen soucit – nic víc.