„…jen se nejmenuje Miroslav, ale Oleg,“ dořekla Daniela významně. „Slíbili mu služební byt, jenže úřady mají zpoždění. Prý si musí měsíc, možná i déle, poradit sám. Tak jsem mu nabídla, že by mohl zatím bydlet u tebe.“
Lenka se na ni podívala, jako by přeslechla. „Prosím tě, Danielo, a proč zrovna u mě?“
„No protože máš velký dům,“ rozhodila rukama sousedka. „Čtyři pokoje, samostatný vchod do zadní části a prázdno. Když s tebou Nela Tomášeková nechtěla zůstat, tak ať tam aspoň někdo bydlí. Dům by neměl zet prázdnotou.“
„Já o žádné podnájemníky nestojím,“ ohradila se Lenka.
Daniela se však jen potutelně usmála. „To už je pozdě. Za hodinu je tady. Tak pojď, nachystáme mu pokoj.“
Lenka si povzdechla, ale nakonec vstala a následovala ji do domu. Ani ne za šedesát minut se na dvoře objevil vysoký muž s přátelským výrazem.
„Dobrý večer, Miroslav Malíř. Ale říkejte mi klidně Mirek,“ podal jí ruku pevně a s úsměvem.
„Lenka Moravecová,“ odpověděla a stisk opětovala.
Nový nájemník jí byl sympatický hned od první chvíle. Byl přibližně o pět let mladší než ona a působil upraveně, sebejistě. Na okamžik jí hlavou probleskla troufalá myšlenka – kdyby jí bylo o pár let méně… Jenže hned ji zahnala. Padesátku už měla za sebou a podobné sny si zakázala.
Brzy spolu seděli na zahradě pod pergolou, popíjeli čaj a povídali si. Daniela se občas zastavila, ale dlouho nezůstávala, doma na ni čekala rodina. Lenka si nemohla nevšimnout, že se na ni Mirek dívá s tichým obdivem.
„To se mi jen zdá,“ přesvědčovala sama sebe. „Je to pohledný chlap, určitě si něco namlouvám z té samoty.“ Přesto cítila, že si rozumějí. Měli podobné názory, stejné zájmy, rozhovor plynul přirozeně.
Mirek si s jejím svolením zaparkoval auto na dvoře a jednou, když přišla sobota bez povinností, navrhl: „Co kdybychom si vyjeli do města? Můžeme zajít do kina, pak třeba na večeři. Jsme přece svobodní lidé a byl by hřích sedět doma.“
Lenka souhlasila bez váhání. Věděla, že je rozvedený, a nic jí nebránilo přijmout pozvání.
Výlet se vydařil nad očekávání. Smáli se, dlouho si povídali a domů se vraceli spokojení. Další víkend plán zopakovali a postupně se z toho stala tradice. Lidé ve vsi si toho samozřejmě všimli.
„Lenka má štěstí,“ šeptalo se. „Takového chlapa si nastěhovala pod střechu. I když je starší… On je fešák, doktor, najde si mladší. Co by dělal s ženskou po padesátce?“
Oni dva však řešili jiné věci. Čím dál častěji mluvili o minulosti, o rodině, o tom, co prožili. Jednou se Lenka zeptala přímo:
„Mirek, promiň, že se ptám, ale jak je možné, že jsi sám? Takový muž by přece neměl být bez partnerky. Proč ti manželství nevyšlo?“
Na okamžik se zadíval před sebe. „Ženil jsem se poměrně pozdě. Studium medicíny zabere roky. Nejprve jsem vystudoval zdravotnickou školu, teprve potom lékařskou fakultu. Samozřejmě že během studií nějaké vztahy byly. Po promoci jsem ale odešel pracovat na sever. Chtěl jsem si dokázat, že obstojím i v náročných podmínkách, že nejsem jen městský doktor, ale chlap, který se nezalekne ničeho. Tam…“