Mobil položený na kuchyňském stole se znovu rozezvučel. Displej neúnavně problikával jménem Ivana Bednářová. Klára Navrátilová na něj několik vteřin jen tiše hleděla a nedělala nic. Přesně tušila, jakým směrem se hovor vydá — jestli už koupili jízdenky a kdy přesně dorazí. Telefon na okamžik utichl, ale sotva uplynula minuta, ozval se znovu. Jako by tchyně odmítala připustit jinou možnost než okamžitou odpověď.
Klára si zhluboka oddechla a přijala hovor.
— Dobrý den, Ivano Bednářová.
— Konečně! — zaznělo místo pozdravu. V hlase bylo cítit napětí i výčitku. — Už hodinu se ti snažím dovolat. Jsi ještě v práci?
— Ne, jsem doma.
Na druhé straně se ozvalo nespokojené mlasknutí.
— A co ty lístky?
— Radovan se má po práci zastavit na nádraží.
— Takže je pořád nemáte? Kláro, oslava je za tři dny! Všichni ostatní hosté už účast potvrdili. Jen vy všechno necháváte na poslední chvíli.
V předsíni práskla vstupní dveře. Radovan Mladý se vrátil domů. Klára pocítila úlevu.
— Ivano Bednářová, Radovan právě přišel. Předám mu telefon, ano?
Vyšla do chodby. Manžel si zrovna zouval boty.
— Volá tvoje maminka, — podala mu mobil. — Zajímá ji, jestli máme jízdenky.
Radovan si přístroj přiložil k uchu.
— Ahoj, mami. Ano, koupil jsem je. Ne, letadlem už to nešlo, všechna místa byla pryč, jedeme vlakem. Večerním spojem. Ne, hotel rezervovat nemusíš, po oslavě se vracíme zpátky.
Klára mezitím zamířila do kuchyně a postavila na plotnu konvici s vodou. Ivana Bednářová dokázala z každé maličkosti vytvořit sáhodlouhou debatu. Přitom před pěti lety to mezi nimi vypadalo úplně jinak.
Tehdy si ji budoucí tchyně nemohla vynachválit. Vzdělaná, z dobré rodiny, se slibně rozjetou kariérou — takovou snachu si prý ani neuměla vysnít. Na svatbě Kláru objímala se slzami v očích a tvrdila, že konečně získala dceru.
Jenže postupně se tón změnil. Nejprve nenápadné dotazy — jestli není z práce příliš vyčerpaná, zda by neuvažovala o klidnějším místě. Později už otázky zněly naléhavěji, hlavně když přišla řeč na děti.
Radovan se po chvíli objevil v kuchyni, převlečený do domácího oblečení.
— Radku, co kdybych tentokrát nejela? Řekni, že mi není dobře.
— Zase tohle, — protočil oči. — Kláro, je to jen kulaté výročí. Obyčejná rodinná sešlost. Přijedeme, zdržíme se pár hodin a zase odjedeme.
— Pár hodin? Znáš svou mámu. Udrží nás tam minimálně tři dny. A mně je tam… těžko.
Radovan si těžce povzdechl.