Po sedmi letech manželství jí tehdy dokonce vpálila do očí, že je na mateřství už příliš stará.
Klára Navrátilová naslouchala vyprávění o událostech starých dvě desítky let a cítila, jak se v ní cosi postupně uvolňuje. Napětí, které si v sobě nesla, jako by se pomalu rozpouštělo.
— A teď by chtěla všechno napravit, — dodala Monika Tesařová klidně. — Před měsícem mi zavolala a pozvala mě na oslavu manželových narozenin. Prý už má dost té zbytečné roztržky.
— A vy jste souhlasila? — zeptala se Klára opatrně.
— Ano. Život je příliš krátký na to, abychom si pěstovaly křivdy. A třeba si konečně uvědomí, že i ve třiceti osmi se dá stát šťastnou mámou. Možná pak přestane trápit i tebe.
Zbytek cesty strávily hovorem. Monika vyprávěla o svých letech plných čekání i radosti, ukazovala fotografie syna, který dnes žil v Kanadě. Když vlak dorazil do cílové stanice, Klára vystupovala s pocitem, jako by z ní spadla obrovská tíha.
Na nástupišti už čekala Ivana Bednářová. Jakmile zvedla hlavu a spatřila sestru, zůstala stát bez hnutí. Vteřina ticha se zdála nekonečná. Pak se obě ženy najednou pohnuly a pevně se objaly.
Později, během oslavy, když se hosté rozptýlili po obývacím pokoji a hovor zeslábl, přišla Ivana ke Klaře.
— Odpusť mi, děvče, — pronesla tiše. — Chovala jsem se hloupě.
Klára místo odpovědi jen otevřela náruč. Někdy stačí jediný upřímný rozhovor a někdo, kdo ví, jaká slova zvolit.
Samotná oslava proběhla překvapivě klidně. Ivana tentokrát víc naslouchala, než mluvila. Se sestrou se sice držely trochu zdrženlivě — dvacet let se nedá vymazat během jednoho večera — ale ledy postupně povolovaly. Následovala další setkání. Ivana občas sklouzla ke starým zvykům, přesto se už snažila brzdit. A Klára se rozhodla přijmout ji takovou, jaká je — i s jejími obavami a nejistotami, které ji kdysi hnaly k přehnané kontrole.
O rok a půl později Klára otěhotněla. S Radovanem Mladým přijeli znovu na rodinnou večeři. Ivana je přivítala už ve dveřích, objala Kláru a dojatě zašeptala:
— Mám z vás obrovskou radost.
Ten večer seděli u čaje a mluvili o všem možném. Ivana tentokrát nikoho nepoučovala, jen pozorně poslouchala. A když se jí Klára mezi řečí zeptala na názor ohledně výběru kočárku, v očích tchyně se rozzářilo opravdové, hřejivé světlo. Bylo zřejmé, že ty nejdůležitější proměny se odehrávají tiše a nenápadně.
Nakonec právě nedokonalí lidé bývají těmi nejopravdovějšími.