Radovan si zhluboka povzdechl. Moc dobře věděl, že Klára nepřehání. Když spolu před pěti lety začínali chodit, jeho rodiče z ní byli nadšení. Připadalo jim, že syn nemohl vybrat lépe.
Byla mladá, půvabná, vystudovala dvě vysoké školy a budovala si kariéru v mezinárodní firmě, kde měla slibnou budoucnost. Tehdy o ní Ivana Bednářová mluvila skoro jako o výhře v loterii.
Jenže postupem času se tón změnil. Nejdřív přišly drobné poznámky – že Klára tráví příliš hodin v práci, že by se manželka úspěšného právníka měla oblékat usedleji. Později se rozhovory stáčely stále častěji k jedinému tématu: kdy už konečně budou vnoučata. A s každým dalším rokem byl ten tlak citelnější.
— Dobře, uděláme kompromis, — navrhl Radovan a přisedl si k ní na pohovku. — Koupím lístky na vlak. Dorazíme ráno, přímo na začátek oslavy, a večer zase odjedeme. Přespíme v kupé a vyhneme se debatám o hotelu nebo nocování u našich.
Klára si tu představu v hlavě několikrát otočila. Nebylo to ideální, ale alespoň by minimalizovali nepříjemné chvíle a zkoumavé pohledy tchyně.
— Dobře tedy, — přikývla nakonec. — Ale slib mi, že večer opravdu odjedeme.
— Slibuju.
V následujících dnech se snažila nemyslet na to, co je čeká. V kanceláři zůstávala dlouho po pracovní době, přibírala si další úkoly a ochotně se hlásila na prezentace, do kterých by se jiní nehrnuli. Kolegové si šeptali, odkud se v ní bere taková energie.
Den před odjezdem zavolala své mamince, Johaně Kučeraové. Ta okamžitě poznala, že se něco děje.
— Kláro, co se stalo?
— Nic zvláštního, mami. Jen zítra jedeme k Radovanovým, jeho tatínek má výročí.
— A ty se zase zbytečně trápíš, že?
Klára si povzdechla. — Nepřeháním to. Jen mám někdy pocit, že mě považují za nějak vadnou. Jako bych splňovala všechno kromě jediné věci — nedokážu jim dát vnouče.
— Tak dost, — přerušila ji rázně Johana. — Nikomu se nemusíš zpovídat. S Radovanem jste mladí, všechno má svůj čas.
— To se snadno říká…
— A neuvažovala jsi, že jim řeknete pravdu? Že už rok zkoušíte, chodíte po vyšetřeních?
Klára zavrtěla hlavou, i když to matka neviděla. — Ne. To by bylo ještě horší. Začali by nám radit bylinky, léčitele a kdovíco dalšího.
Večer balili. Přesněji řečeno, balila Klára, zatímco Radovan seděl na posteli a sledoval ji.
— Proč si bereš tolik kosmetiky? — nadhodil s lehkým údivem. — Vždyť tam budeme jen jeden den.