— Protože tvoje maminka si určitě všimne, když nepřijdu upravená od hlavy až k patě.
Radovan už otevíral ústa, aby něco namítl, ale nakonec si to rozmyslel. Oba dobře věděli, že Klára nepřehání.
Na nádraží dorazili s velkou časovou rezervou. Radovan se po chvíli někam vytratil s tím, že obstará pití na cestu. Klára zůstala stát na peróně a zadívala se do oken stojícího vagónu, kde se matně odrážela její tvář. Čtyřiatřicet let. A přesto měla pocit, jako by jí bylo zase šestnáct a čekala ji důležitá zkouška, na kterou se nedá dost připravit.
Z reproduktorů se konečně ozvalo hlášení o nástupu. Radovan nikde. Klára si povzdechla, popadla zavazadla a rozhodla se najít kupé sama. Zkontrolovala jízdenku, spočítala čísla vozů, zatlačila na dveře a na okamžik zůstala stát bez hnutí.
Uvnitř seděla asi šedesátiletá žena, která Ivanu Bednářovou připomínala až znepokojivě. Rysy obličeje měly téměř totožné, jen pohled byl jiný — klidný a vlídný.
— Dobrý den, Kláro, — usmála se neznámá. — Vy jste přece Radovanova žena, že? Já jsem Monika Tesařová.
Klára pomalu dosedla naproti ní. O existenci této ženy věděla jen z útržků rozhovorů, které kdysi náhodou zaslechla. Věděla také, že před dvaceti lety se sestry rozhádaly natolik, že spolu přestaly mluvit.
Rozhovor se rozvinul překvapivě snadno.
— Tuším, čím si procházíš, — řekla tiše Monika Tesařová. — Byla jsem kdysi ve stejné situaci. S manželem jsme pět let marně čekali na dítě. Lékaři, vyšetření, nekonečné pokusy… zkusili jsme snad všechno.
Na okamžik se odmlčela.
— A moje tchyně byla ze staré školy. Jakmile se dítě neobjevilo, vina podle ní padala automaticky na snachu. Jako by muž s tím neměl nic společného. Nakonec jsem ale otěhotněla. Bylo mi osmatřicet, — pousmála se při té vzpomínce. — Šťastnější jsem snad nikdy nebyla. Tchyně sice prohlašovala, že jsem na mateřství příliš stará, ale mně to bylo jedno.
Klára ji poslouchala se zatajeným dechem.
— A Ivana Bednářová? — zeptala se opatrně.
— Ta měla radost, — přikývla Monika. — Opravdu. Víš, Kláro, moje sestra nejedná ze zlé vůle. Spíš ji pronásleduje strach, že bys mohla dopadnout jako já tehdy — zůstat dlouho bez dítěte a nést to sama.
Na chodbě zaduněly známé kroky. Radovan nakoukl dovnitř.
— Tak vidím, že jste se už seznámily, — usmál se rozpačitě. — Promiň, že jsem ti nic neřekl. Teta Monika s tím přišla sama.
Vlak se dal do pohybu a večerní město se za okny začalo pomalu rozplývat do světelných šmouh.
Monika se pohodlně opřela a pokračovala tišším hlasem:
— Víš, proč jsme se s Ivanou před lety odcizily? Nebylo to kvůli dítěti. Šlo o její povahu. Vždycky potřebovala mít všechno pod kontrolou a rozdávat rady, i když o ně nikdo nestál. A když jsem konečně porodila, místo aby to napětí mezi námi polevilo, stalo se něco, co nás rozdělilo ještě víc.