Jana Navrátilová se na okamžik odmlčela, jako by potřebovala dodat váhu tomu, co se chystá říct, a pak konečně vyslovila pointu:
— Nastěhuje se k vám. Tak tři, maximálně čtyři měsíce, než se dá dohromady. Jsme přece rodina, to snad chápete.
Opřela jsem se o zeď a s lehce pobaveným výrazem sledovala to představení. Displej mého telefonu mezitím neúprosně odpočítal čtyřicet vteřin.
— A proč by Gabriela Moravecová nemohla bydlet u vás, paní Navrátilová? — zeptala jsem se klidně a založila si ruce. — Jste její matka.
Tchyně se na mě podívala tak zděšeně, jako bych jí právě nabídla pobyt ve vězení.
— Kateřino, přemýšlej trochu! — vyjela podrážděně. — Mám malý byt na úplném kraji města. To bychom se tam navzájem udusily! A Gabriela si teď potřebuje budovat kariéru.
Mávla směrem k oknu, jako by za ním už viděla lesk kancelářských budov.
— Chce nastoupit do seriózní firmy v centru. Ode mě by cestovala skoro dvě hodiny a ještě by musela třikrát přestupovat. Vy to máte ideální — pár minut na metro a do obchodní čtvrti je to odsud, co by kamenem dohodil!
Je zvláštní, jak silně se v lidech probouzí rodinná sounáležitost ve chvíli, kdy je někdo jiný majitelem bytu poblíž stanice metra. Martin Urban ani nemrkl. Nepřešlapoval, nehledal slova, ani po mně nehodil prosebný pohled.
— Mami, — jeho hlas byl pevný a chladný jako ocel. — O tomhle se bavit nebudeme. Byt patří Kateřině a žijeme tu my dva. Pro Gabrielu tu prostor není. Sbalte se a vraťte se domů. K tobě. Nebo jí najděte nový podnájem.
Gabriela si uraženě odfrkla a demonstrativně si uhladila límec svého evidentně drahého kabátu.
— Martine, ty se slyšíš? — zvýšila Jana Navrátilová hlas o několik tónů. — Vlastní sestra zůstane na ulici a ty se schováváš za manželku! Proč jsem tě vychovala? Aby ses k ní otočil zády?
— Nevyrostl jsem proto, abych zajišťoval sestře pohodlné dojíždění na úkor své ženy, — odvětil bez zaváhání.
Přistoupil ke dveřím a uchopil madlo obrovského kufru.
— Tímhle to končí. Východ je přímo před vámi.
Jenže Jana Navrátilová se nevzdávala tak snadno. Prudce se obrátila ke mně, oči jí planuly rozhořčením.
— Kateřino! Jsi přece žena, musíš mít pochopení! Máte tři pokoje! Gabriela může využít pracovnu, stejně ji skoro nepoužíváš…