…pracovnu stejně téměř nevyužíváš.
Tchyně však nezůstala jen u proseb. Okamžitě přešla do útoku.
— Copak jsme si cizí? — vyštěkla. — Jestli ji teď vyhodíte, postarám se, aby se to dozvěděla celá rodina. Rozhlásím, jak jsi bezcitná. Uvidíš, že si s tebou nikdo ani nesedne ke stolu!
Upřeně jsem jí hleděla do tváře rozpálené domnělým spravedlivým hněvem.
Říká se, že drzost je polovina úspěchu. V případě příbuzných mého muže to vypadalo, že jinou výbavu do života ani nedostali, a tak se rozhodli těžit alespoň z téhle.
— Ne, — odpověděla jsem klidně, téměř chladně.
Jedno jediné slovo. Bez vysvětlování. Bez obhajování.
— Jaké „ne“? — zarazila se Jana Navrátilová.
— Neznamená, že Gabriela Moravecová se k nám nenastěhuje. Neznamená, že se vzdám své pracovny. A také to znamená, že mě nevyděsíte názorem tetiček, které jsem za celý život potkala sotva dvakrát. Úcta, paní Navrátilová, se neplatí metry čtverečními mého bytu.
— Tak tohle je vrchol! — zaječela. — My jsme pro vás udělali první poslední! A kdyby nebylo nás… Já znám všechna vaše tajemství! Klidně všem povím, jak počítáte každou korunu pro vlastní matku!
A právě v tu chvíli udělala osudovou chybu.
Nevstoupila jsem jí do řeči. Místo toho jsem sáhla po telefonu odloženém na komodě. Displej ukazoval běžící stopky — třetí minuta.
— Výborně, — pronesla jsem a předstírala, že zapínám nahrávání hlasové zprávy do rodinné skupiny, kde je snad čtyřicet příbuzných z celé republiky. — Jano Navrátilová, máte prostor. Řekněte to všem.
Ztuhla.
— A když už budeme sdílet pravdu, — pokračovala jsem vyrovnaným, téměř společenským tónem, — možná bychom mohli rodině objasnit, kam zmizelo těch tři sta tisíc korun, které jsme vám s Martinem Urbanem před půl rokem poslali na údajně havarijní opravu střechy na chalupě.
Odmlčela jsem se, abych nechala slova doznít.
— Pokud si dobře pamatuji z minulého víkendu, střecha stále zatéká a tašky se rozpadají. Zato nezaměstnaná Gabriela, která prý nemá na nájem, vlastní nejnovější model telefonu za sto padesát tisíc a tu luxusní kožešinu, kterou teď tak křečovitě svírá.
Gabriela zbledla a instinktivně si kabát přitáhla k tělu, ruce schovala do kapes.
— To si nedovolíš… — zasyčela Jana a ohlédla se ke dveřím domu, které zůstaly otevřené.
Na chodbě se mezitím objevila Hana Řezníková, předsedkyně našeho společenství a nejrychlejší informační kanál široko daleko. Zastavila se jen pár kroků od nás a naslouchala s výrazem, který jasně napovídal, že jí neunikne jediné slovo.