— Jestli si myslíš, že u nás doma velí tvoje matka, pak tu opravdu nemám co dělat! — vyhrkla manželka a prudce za sebou zabouchla dveře.
— Zase jsi koupila ten odtučněný tvaroh? To je samá voda, žádná chuť ani síla.
Klára Mlynářová zvedla oči od telefonu. Dana Zemanová stála u otevřené lednice, balení držela nataženou rukou a přes okraj brýlí zkoumala složení. Do kuchyně proudilo ranní světlo a v jeho paprscích bylo vidět poletující prach.
— Mně chutná, — odpověděla Klára klidně a odložila lžičku.
— Tobě možná. Ale chlap potřebuje pořádné jídlo. Martin byl od dětství zvyklý na poctivý domácí tvaroh z trhu. A tohle? Samá chemie.
Martin Tesař seděl u stolu, zahleděný do notebooku. Jen nepatrné cuknutí v čelisti prozrazovalo napětí, jinak zrak z obrazovky neodtrhl. Klára čekala, že se aspoň ozve. Vteřiny se táhly. Dana mezitím vytáhla kelímek zakysané smetany, přičichla k němu, nespokojeně se ušklíbla a vrátila ho zpět.
— Martine, dáš si kaši?
— Jo, mami, — zamumlal, aniž by zvedl hlavu.
Klára pomalu položila lžíci. Tvaroh jí najednou připadal bez chuti. Vstala, zbytek vyhodila do koše a odešla z kuchyně. Na zádech cítila tchynin pohled. Na chodbě zakopla o krabici — jednu z asi dvaceti, které už čtvrtý měsíc lemovaly zeď.
Dana Zemanová k nim měla přijet jen na týden. Nanejvýš na dva. V jejím bytě začala rekonstrukce — v celém stoupacím vedení měnili trubky a slibovali, že to půjde rychle. Martin sám navrhl, aby se na čas nastěhovala k nim.
— Mami, proč bys měla trpět v prachu a hluku? U nás je místa dost.
Klára tehdy souhlasila. Byt byl nový, dvoupokojový, s velkou kuchyní. Dana dorazila se dvěma kufry a objemnou taškou. O týden později přinesl Martin další tři krabice.
— Prý se to protáhne. Řemeslníci objevili nějaký problém s rozvody.
Krabice zůstaly na chodbě. Pak přibyly další — nádobí, které by bylo „škoda nechávat v bytě bez dozoru“. Nakonec přestěhovali i televizi z Daniny ložnice.
— Je zvyklá usínat u zpráv, — vysvětloval Martin, když ji instaloval v obýváku naproti rozkládací pohovce, kde teď jeho matka spala.
Klára musela posunout svůj pracovní kout od okna. Šanony s dokumenty přestěhovala do ložnice. Křeslo, v němž si večer ráda četla, skončilo odstrčené v rohu — a tam překáželo.
Každý večer se z obýváku ozýval televizor až do půlnoci. Dana přepínala mezi seriály a každých pár minut měnila kanál. Klára zavírala dveře do ložnice, ale zvuk se stejně prodíral škvírami.
— Nemohl bys mamince říct, aby to trochu ztlumila? — zkusila jednou.
— Nedělá to schválně. Prostě hůř slyší, — odbyl ji Martin.
Klára pak ležela s otevřenýma očima a poslouchala, jak na obrazovce někdo vzlyká kvůli nevěře. Martin se otočil ke zdi a za chvíli pravidelně oddechoval.
Soboty bývaly dřív její. Ráda si vyhradila čas na složitější vaření, zkoušela nové postupy a kombinace chutí, pročítala kulinářské blogy a hledala inspiraci na internetu.