Postupně si zvykla, že soboty už jí nepatří. Dřív si přivstala, zašla na trh pro něco neobvyklého, koupila čerstvé bylinky nebo sýr, který ještě neznala, a pak celé dopoledne kouzlila u sporáku. Teď ale kuchyň obsadila Dana Zemanová hned po ránu.
— Dneska upeču koláč, — oznámila rozhodně. — Martínek má nejradši ten se zelím.
Klára se nadechla. — Já jsem taky něco plánovala…
— A co zase? Nějaké tvoje experimenty? — skočila jí tchyně do řeči. — Martin potřebuje pořádné domácí jídlo, ne ty tvoje výmysly.
Bytem se brzy rozlila vůně kynutého těsta a dušeného zelí. Klára seděla v obýváku s notebookem na klíně a nakonec si objednala sushi. Když pak Martin jedl matčiny koláče, nešetřil chválou. O krabičce s hůlkami na stole neřekl ani slovo.
Dana mezitím systematicky přerovnala skříňky. — Pánve patří semhle, — vysvětlovala, zatímco je skládala jinak, než byly roky zvyklé. — Hrnce zvlášť. To, co jste tu měli, byl jeden velký chaos.
— Mně to takhle vyhovovalo, — namítla tiše Klára.
— Vyhovovalo! — odfrkla si tchyně. — Třicet let vedu domácnost. Myslím, že vím, co je praktické.
Martin jen pokrčil rameny. „Vždyť je to jedno, kde co stojí.“
Jenže nebylo. Každé ráno Klára sahala po kávovaru tam, kde stával tři roky, a místo něj narážela do sklenice s pohankou, která se tam najednou objevila.
Jednoho večera zůstala déle v práci. Kolegové ji přemluvili, aby si s nimi zašla na sklenku vína. Domů dorazila kolem desáté. Byt byl ponořený do tmy, jen zpod dveří obýváku probleskovalo modravé světlo televize. Potichu si vyzula boty a zamířila do ložnice.
Rozsvítila lampičku — a zůstala stát jako přikovaná. Její noční stolek zmizel. Na jeho místě stál kulatý, tmavý stolek s háčkovanou dečkou. Na něm porcelánový pejsek, andělíček se svícnem a váza s umělými růžemi. Reprodukci Moneta, kterou milovala, nahradila nástěnná tapiserie s jelenem v lese.
Martin spal otočený ke zdi.
Klára si sedla na kraj postele a dlouze se zadívala na porcelánovou figurku. Pejskovi chyběl kousek ucha, prasklina byla neuměle slepená. Anděl byl zaprášený a kdysi rudé růže vybledly do špinavě růžového odstínu.
Vstala a otevřela šatní skříň. Její oblečení bylo natlačené stranou, aby uvolnilo místo tchyniným šatům zabaleným v igelitu.
— Martine? — oslovila ho.
Neochotně pootevřel oči a otočil hlavu. — Co je?
— Kam se poděl můj noční stolek?
— Á, tohle… máma říkala, že bude lepší ho dát pryč. Kvůli feng-šuej. — Zívl. — Dali jsme ho do komory.
— Do komory? A moje věci? Měla jsem tam dokumenty, kosmetiku…
— Všechno je v krabici, neboj. Máma to pěkně srovnala. Pojď spát, — zamumlal klidně a otočil se zpátky. Za chvíli už pravidelně oddychoval.
Klára vyšla na balkon. V krku ji pálil knedlík. Noční vzduch byl studený a voněl po dešti. Na dvoře svítily lampy a někdo tam venčil malého psa — živého, ne z porcelánu. Vytáhla telefon a otevřela konverzaci s Julií Němecovou.
„Jsi v pořádku?“ objevilo se téměř okamžitě.
„Jo. Jen jsem unavená.“
„Tvoje tchyně je pořád u vás?“
„Ano.“
„Upřímnou soustrast.“