Klára telefon odložila na stolek a v obýváku zhasla televizi, která tiše šuměla do prázdna. Vyčkala, dokud v bytě neutichnou poslední kroky, a pak se vrátila do ložnice. Ani se nepřevlékla, jen si lehla přes přehoz na postel. Porcelánový pejsek na nočním stolku na ni zíral skleněnýma očima, jako němý svědek všeho, co se tu děje.
O víkendu odjela k rodičům. Máma od rána smažila palačinky, táta vytáhl ze sklepa její staré kolo a pustil se do opravy brzd, sestra ji přemlouvala, aby si s ní pustila nový seriál. Obyčejný dům, kde každá věc leží už dvacet let na stejném místě a nikdo s nimi nehýbe bez dovolení.
„Jak se má Martin?“ zeptala se máma u večeře nenuceně.
„Dobře,“ odpověděla Klára stručně.
„A Dana Zemanová? Pořád bydlí u vás?“
„Rekonstrukce se protáhla,“ pokrčila rameny.
Maminka jen lehce zavrtěla hlavou, ale nechala to být. Otec si odkašlal do dlaně sevřené v pěst, sestra protočila oči. Nikdo nic nekomentoval, přesto bylo jasné, že všichni chápou víc, než říkají. Klára za tu zdrženlivost cítila vděčnost.
V neděli večer se jí zpátky nechtělo. Stála na nástupišti příměstského vlaku a přemýšlela, jestli by si nemohla pobyt o den prodloužit. Jenže pondělí znamenalo kancelář a poradu v devět ráno.
Dveře bytu jí otevřel Martin. Usmíval se zvláštním, provinilým způsobem.
„Tak co, jaké to bylo?“ zeptal se.
„Fajn. A tady?“ přejela ho pohledem.
„Nic zásadního. Jen máma trochu… uklízela.“
Klára vstoupila do ložnice a zůstala stát na prahu.
Místnost vypadala cize. Lehké bílé závěsy zmizely, nahradily je těžké vínové drapérie. Jejich jednoduchý lněný přehoz vystřídala vyšívaná deka. Její komoda byla pryč. Na jejím místě stála stará prosklená vitrína, plná čajových souprav, skleniček na likér a zažloutlých fotografií v rámečcích.
„Kde jsou moje věci?“ zeptala se tiše.
Martin přešlápl za jejími zády. „Ve skříni. Máma říkala, že ta komoda už dosluhovala a jen na ni sedal prach.“
„To byla komoda po babičce.“
„Můžeme ji vrátit, až… se to uklidní.“
„Vrátit odkud? Z popelnice?“ otočila se k němu.
„Nevyhodili jsme ji. Je v komoře. Kláro, proč tak vyvádíš? Jen jsme přestavěli nábytek.“
Podívala se na něj dlouze. Stál ve dveřích jejich ložnice — jenže to už nebyla jejich ložnice. Byla to místnost zařízená podle vkusu Dany Zemanové.
„Jen přestavěli,“ zopakovala pomalu.
Přešla ke skříni, vytáhla cestovní tašku a začala do ní skládat džíny, svetry, spodní prádlo. Martin mlčel, pak k ní přistoupil blíž.
„Co to děláš?“
„Jdu k Julii. Přespím tam.“
„Kvůli závěsům? To snad nemyslíš vážně.“
„Nejde o závěsy.“
Zapnula zip, popadla kabelku i telefon. Martin zůstal stát uprostřed té cizí místnosti a sledoval, jak si nazouvá boty.
„Promluvme si o tom. Máma tu nebude věčně…“
„Jestli je v tomhle bytě hlavní tvoje matka, pak tu pro mě není místo!“ vyhrkla.
Zavřela za sebou dveře a rychle seběhla schody. Déšť sice nepadal, ale asfalt se leskl vlhkostí. Přivolala si taxi.
Julie otevřela v pyžamu, s pleťovou maskou na obličeji.
„Co se děje?“
„Můžu u tebe pár dní zůstat?“
„Samozřejmě. Pojď dál.“
Julčin byt byl malý, jednopokojový, ve starém domě. Ale vládl tu klid. V noci nikdo nezapínal televizi, nikdo nepřerovnával cizí věci. Na parapetu stály květiny v květináčích, na stěnách visely fotografie z cest.
Klára si ustlala na gauči. První noc téměř nespala, jen tiše ležela ve tmě a naslouchala tichu, které ji po dlouhé době ničím nerušilo.