Večer u večeře si můj manžel dovolil vtípek před celou rodinou. Ráno jsem podala žádost o rozvod.
Když Pavel tu poznámku pronesl, nad stolem se nejprve rozhostilo krátké, rozpačité ticho. Vzápětí ho však vystřídal smích. Smáli se všichni. Až na mě.
„Ale no tak, vždyť je to pravda,“ pokračoval s pobaveným úsměvem, zatímco si doléval víno. „Kdyby nebylo mě, Anna by dodnes seděla v účtárně a počítala drobné.“
Jeho sestra vyprskla smíchy.
„Přesně tak!“
Tchyně se přidala shovívavým úsměvem.
„Pavlík měl vždycky talent ukázat ženě správný směr.“
Pomalu jsem odložila příbor. Kuře na talíři už dávno vystydlo. Stejně jsem skoro nejedla — jen jsem poslouchala.
Pavel mluvil dál, jako by stál na jevišti a měl publikum jen pro sebe.
„Vzpomínáte si, jaká byla, když jsme se poznali? Nenápadná, tichá…“ teatrálně zavrtěl hlavou. „Sama by to nikam nedotáhla.“
Opět se ozval smích.
Sklopila jsem oči ke stolu. Bílý ubrus. Skleničky. Mísy se saláty. Deset lidí kolem dokola. Jeho rodiče. Sestra s manželem. Strýc, teta, synovci. Všichni ho sledovali se zaujetím, jako by vyprávěl obzvlášť podařenou historku.
„Naštěstí jsem ji vytáhl výš,“ pokračoval sebejistě Pavel. „Jinak by pořád seděla nad tabulkami.“
„Ale teď máte vlastní firmu!“ poznamenal někdo.
Pavel hrdě přikývl.
„Samozřejmě. A kdo s tím přišel?“
Zvedl ukazováček.
„Já.“
Pomalu jsem k němu vzhlédla.
„Opravdu?“
Usmál se ještě víc.
„Samozřejmě.“
„To je zajímavé.“
Nevšiml si tónu mého hlasu. Byl příliš okouzlený sám sebou.
„Řekl jsem jí: ‚Anno, přestaň dřít pro cizího. Začni podnikat.‘“
Tchyně souhlasně pokývala hlavou.
„Náš Pavel byl vždycky podnikavý.“
Klidně jsem se zeptala:
„A kapitál?“
Mávnul rukou.
„Peníze nejsou to hlavní. Rozhodující je nápad.“
Několik vteřin jsem ho beze slova pozorovala.
„Ty peníze byly moje,“ řekla jsem tiše.
Hovor u stolu citelně zeslábl.
Pavel se ušklíbl.
„No tak.“