„Ale jistě,“ protáhl Pavel, „formálně vzato.“
„Formálně?“ zopakovala jsem klidně.
Pokrčil rameny. „Vždyť víš, jak to myslím. Kdyby nebylo mého nápadu…“
Odpověděla jsem tiše: „Máš na mysli ten převratný nápad založit účetní firmu?“
Usmál se, jako by čekal pochvalu. „Přesně ten.“
„To je pozoruhodné,“ pronesla jsem.
„Co tím chceš říct?“
„Snad jen to, že jsem deset let pracovala jako účetní.“
Jeho sestra se neklidně zavrtěla. „Anno, vždyť si dělá legraci.“
Podívala jsem se na ni. „Samozřejmě.“
Pavel znovu pozvedl skleničku. „No tak, Anno, neurážej se. Víš přece, že jsem na tebe hrdý.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se bez náznaku emocí.
„Jasně.“
„Tak proč jsi před chvílí prohlásil, že beze mě bys nic nedokázala?“ opravila jsem ho.
Na okamžik ztuhl, ale rychle se vzpamatoval. „To byl vtip.“
Od stolu se opět ozval smích. Někdo poznamenal, že všechno beru příliš vážně.
Usmála jsem se. „Možná.“
Pavel pokračoval: „Ona je teď vůbec nějaká přecitlivělá. Dřív byla pohodovější.“
Tchyně si povzdechla. „Podnikání člověka změní.“
„Přesně tak,“ přikývl Pavel a se smíchem dodal: „Zvlášť když se začnou točit větší peníze.“
Zvedla jsem k němu oči. „Peněz?“
„No jasně.“
„Mluvíš o financích firmy?“
„Samozřejmě.“
Naklonila jsem hlavu. „Té společnosti, kterou vlastním já?“
Tentokrát se rozhostilo naprosté ticho. Pavel se nervózně uchechtl. „Jsme přece rodina.“
„Ano.“
„Takže je všechno společné.“
Přikývla jsem. „Jistě.“
Viditelně se uvolnil. „No vidíš.“
Vzala jsem do ruky sklenici s vodou, napila se a pak klidně řekla: „Pak mi ale přijde zvláštní jedna věc.“
„Jaká?“
„Že daně platím jen já.“
Zamračil se. „Co tím naznačuješ?“
„Jen to, že už rok a půl ve firmě nepracuješ.“
Někdo si odkašlal. Pavel podrážděně odvětil: „Starám se o strategii.“
„O jakou konkrétně?“ zeptala jsem se.
Otevřel ústa, ale odpověď nepřišla. Jeho sestra rychle zasáhla: „Anno, prosím tě, neřešme práci.“
„Dobře,“ souhlasila jsem klidně.
Pavel se najednou narovnal. „Vlastně, když už jsme u toho…“ Odmlčel se a zadíval se do stolu. „Já občas pochybuju.“