„No vidíš.“
„Máš pravdu,“ přitakala jsem klidně.
Viditelně si oddechl a na tváři se mu objevil spokojený úsměv. „Věděl jsem, že to tak vezmeš.“
Dívala jsem se na něj bez emocí. „Jen si myslím, že dobrý vtip by měl pobavit oba.“
Zarazil se. Čelo se mu lehce svraštilo. „Jak to myslíš?“
Lehce jsem pokrčila rameny. „Ale nijak.“
Posadila jsem se zpátky ke stolu a večer běžel dál svým tempem. Skleničky cinkaly, rozhovor plynul, někdo se zasmál. Navenek se nic nezměnilo. Uvnitř mě však bylo ticho a jasno.
Ráno jsem otevřela oči ještě před budíkem. Pavel spal vedle mě na zádech a tiše pochrupoval. Několik vteřin jsem ho jen pozorovala. Pak jsem vstala, uvařila si kávu a s hrnkem v ruce otevřela notebook.
Vyhledala jsem číslo právníka a stiskla tlačítko hovoru.
„Dobrý den,“ začala jsem věcně. „Ráda bych podala žádost o rozvod.“
Na druhém konci bylo krátké ticho. „Je to naléhavé?“
„Ano.“
„Jsou k tomu závažné důvody?“
Chvíli jsem přemýšlela. „Jsou.“
„Mohu vědět jaké?“
Podívala jsem se z okna do klidného ranního dvora zalitého světlem. „Včera večer mi manžel řekl pravdu,“ odpověděla jsem tiše.
„A to stačí?“ zeptal se opatrně.
„Stačí,“ vydechla jsem. „Protože jsem mu konečně uvěřila.“
O hodinu později jsem vycházela z bytu s deskami dokumentů v kabelce. Pavel se probudil právě ve chvíli, kdy jsem si obouvala boty.
„Kam jdeš tak brzy?“ zamumlal rozespale.
„Musím něco zařídit.“
„To počká, ne? Je ještě brzo.“
Usmála jsem se. „Právě proto.“
Protáhl se a zívl. „Mimochodem… fakt ses včera neurazila?“
Zadívala jsem se na něj. „Ne.“
„Tak to je dobře,“ zamručel spokojeně a znovu si lehl. „Vždyť to byl jen vtip.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem tiše a zavřela za sebou dveře.
Pavel ještě netušil, že přibližně za dvě hodiny mu zazvoní telefon. A že po krátkém hovoru se sestrou zbledne.
„Pavle… Anna právě podala žádost o rozvod,“ řekne mu.
A o pár vteřin později dodá: „A taky ti zablokovala přístup k firemním účtům.“