„Mami, přestaň mi už posílat ty obrázky! Každé ráno ‚krásné probuzení‘, pak ‚úspěšný den‘… Telefon se mi tím seká! Nemohla bys psát jen tehdy, když jde o něco konkrétního? A když nemáš co říct, tak raději vůbec? Jsem v práci, opravdu nemám čas na básničky o štěňátkách!“
Šimon Starý odhodil mobil rozmrzele na pohovku. Displej ještě svítil – na obrazovce zářila kýčovitá pohlednice s plyšovým medvídkem a nápisem: „Ať ti úsměv vydrží celý den.“
Bylo mu šestatřicet a vedl oddělení ve velké poradenské firmě. Každodenní realitu tvořily porady, tabulky, prezentace a nekonečný proud zpráv, které ho zahlcovaly od rána do večera.
Jeho matka, Marcela Vysokýová, žila v malém městě vzdáleném zhruba dvě stě padesát kilometrů. Před osmi měsíci od něj dostala jeho starší chytrý telefon a spolu s ním objevila i svět Viberu.
Od té doby se Šimonův klid proměnil v nekončící přehlídku třpytivých animací.
Každé ráno ho budily rozmazané kytičky v pastelových barvách, večer pravidelně přicházelo „dobrou noc, broučku“. Zpočátku reagoval zdvořile, občas poslal srdíčko. Pak začal zprávy přecházet mlčením. A dnes mu jednoduše došla trpělivost.
Marcela Vysokýová si synova slova několikrát přečetla.
„Nepsat vůbec, když nemám co říct.“
Zadívala se z okna. Venku drobně mrholilo, listopad byl sychravý a šedivý. Co by mu vlastně měla vyprávět?
Že pes Brok zase utekl k sousedům?
Že si sousedka Šárka Benešová opět hlasitě vyřizovala účty s prodavačkou?
Nebo že jí ráno vyskočil cukr na dvanáct?
Copak to může zajímat syna, který „tvoří byznysové strategie“?
Tiše si povzdechla, okrajem zástěry si setřela slzu a zůstala stát u okna, nejistá, co udělá dál.