Nakonec tu večerní pohlednici s přáním klidné noci smazala dřív, než ji stihla odeslat.
„Dobře tedy, Šimonečku. Už tě nebudu obtěžovat,“ vyťukala pomalu jedním prstem, dlouho hledala drobná písmenka na displeji. Chvíli se na zprávu dívala — a pak ji odstranila. Proč zasahovat do jeho světa?
Telefon zasunula hluboko do skříně mezi složené ubrusy.
Šimon Starý si mezitím užíval ticho. Žádné vibrace v kapse, žádná upozornění, žádná trapná videa, která by mu přistála na obrazovce během porady.
„Konečně to pochopila,“ pomyslel si spokojeně.
Uplynulo deset dní.
V sobotu večer seděl s kolegy v kavárně, smích a cinkání sklenic splývaly v příjemný hluk.
„Ta moje mi předevčírem poslala návod, jak zavařit kompot,“ smál se jeden z nich. „Prý ať si to zapíšu!“
Stůl vybuchl smíchem.
Šimon sáhl po mobilu a otevřel konverzaci s matkou. Poslední zpráva svítila jeho vlastními slovy: „…NEPSAT VŮBEC.“
Stav účtu: naposledy online před devíti dny.
V žaludku ho nepříjemně píchlo. To nebylo podobné. Marcela Vysokýová si telefon hlídala úzkostlivě. „Co kdybys volal a já to přeslechla?“ říkávala.
Vytočil její číslo.
Dlouhé vyzvánění. Táhlé, bez konce.
Nedostupná.
Zkusil to znovu. A ještě jednou.
Studená, lepkavá úzkost se mu začala zvedat z břicha až ke krku.
Rozjel se po noční silnici směrem k městečku a nevnímal rychlostní limity. Cestou volal Šárce Benešové.
„Šárko, kde je máma?“
„Jejda, Šimone… to netuším. Stavovala jsem se před třemi dny, myslela jsem, že je na trhu. Okna byla tmavá. Třeba odjela za bratrem někam do kraje?“
Žádného bratra neměla. Neměla nikoho. Jen jeho.
Do městečka dorazil kolem půl čtvrté ráno. Dům působil temně a opuštěně, branka zůstala pootevřená.
Šimon doběhl ke dveřím a prudce za ně vzal.