Ty „hloupé obrázky“, třpytivé animace a kýčovité pohlednice nebyly žádná zbytečnost. Byl to její způsob, jak říct: Jsem tady. Dýchám. Myslím na tebe.
Tak tlouklo její srdce v digitálním světě.
A on to tlukot umlčel.
Kdyby ji tehdy postihla mrtvice, neměl by o tom tušení. Sám jí přece zakázal dávat o sobě vědět. Sám přestřihl spojení.
V neděli zůstal Šimon Starý u mámy. Neodjel hned ráno jako obvykle. Opravil děravou střechu na kůlně, aby do ní znovu nezatékalo. Nastavil jí internet, aby fungoval bez výpadků. A cestou z obchodu přinesl nový mobil – jednoduchý, s velkými tlačítky a přehledným displejem.
Když se chystal zpátky do města, zastavil se ve dveřích.
„Mami,“ oslovil ji tiše.
„Copak, Šimone?“
„Posílej mi to.“
Nechápavě se usmála. „A co jako?“
„Všechno. Broka, obrázky, předpověď počasí, recepty na koláče. Každý den. Každé ráno. Potřebuju vědět, že jsi vzhůru. Že mi můžeš napsat ‚dobré ráno‘. Je to pro mě… opravdu důležité. Znamená to, že tu pro mě jsi.“
Cestou domů mu telefon zavibroval.
Viber. Máma.
Na displeji se objevil baculatý šedý kocour s kloboukem a košíkem jablek. Text hlásal: „Šťastnou cestu, můj milý!“
Šimon se usmál. Opravdově, po dlouhé době.
Pustil hlasovou zprávu: „Díky, mami. Ten kocour je skvělej. Až dorazím, zavolám.“
Ponaučení? Zprávy od rodičů nejsou otravný balast. Jsou to poslední nitky, kterými se drží světa, kde už pro ně často nezbývá místo. Nepřetrhávejte je. Jednou může telefon zůstat ticho navždy – a vy byste dali cokoli za jediný hloupý obrázek s nápisem „Dobré ráno“. Jenže už nebude od koho přijít.
A vás někdy rozčilují ty obrázky od vašich blízkých?