Manželství Šárky Horákové a Miroslava Moravce mělo k dokonalosti daleko. Hádky byly na denním pořádku a po narození malého Matyáše Krále se napětí ještě znásobilo.
Neustálá únava a probdělé noci by se daly přežít – to je přece jen období, které časem pomine. Horší bylo něco jiného. Přítomnost tchyně, Libuše Králové, byla v jejich životě až příliš citelná. Nevnucovala se radami ani nekritizovala každý krok, jak to některé tchyně dělávají. Jenže místo toho měla jiný zvyk – pokaždé dokázala rodinný rozpočet vysát téměř do poslední koruny.
Když z Miroslava dostala peníze, na chvíli se odmlčela. Klid ovšem trval jen do další výplaty. Jakmile mu přišla mzda, telefon se rozezvonil a Libuše Králová neodbytně připomínala, že potřebuje pomoct.
Šárce se takové uspořádání nikdy nezamlouvalo. Dřív to nebylo tak znatelné – měla dobře placené místo a domácnost finančně fungovala bez větších potíží. Dokázali zaplatit vše potřebné a ještě si odkládali stranou na dovolenou.
Teď ale žili pouze z jednoho platu, a to byl zásadní rozdíl. Tchyně by si to podle Šárky měla uvědomovat. Jenže neuvědomovala. A Miroslav jí v tom ještě přizvukoval.
„Je to moje máma a budu jí pomáhat. Ať se ti to líbí, nebo ne, rozhodl jsem se,“ prohlásil tvrdě.
„Zajímavé. Když jde o mou maminku, tak takovou ochotu neprojevuješ. Mám ti připomenout, kdo nám pomáhá častěji?“ nedala se Šárka při další nepříjemné debatě.
„Nezačínej zase.“
„Proč bych neměla? Poslouchej. S malým hlídá jen moje máma. Nákupy nám vozí taky ona. K lékaři jde s námi pokaždé první. A tvoje matka? Ta pro nás neudělala vůbec nic.“
„Řekl jsem dost!“
„Ale jakmile ti přijde výplata, je první na telefonu a loudí další peníze!“ pokračovala rozčileně.
„Své matce dám klidně poslední korunu, jestli to bude potřeba. O svou tchyni se starej sama, já ji živit nemusím,“ utnul rozhovor Miroslav bez špetky lítosti.
Jenže z rodičovského příspěvku se zázraky dělat nedaly. A nároky Libuše Králové byly čím dál vyšší.
„S takovou drzostí to tvoje máma dotáhne daleko,“ utrousila Šárka ironicky.
„Už toho mám dost!“ vykřikl Miroslav a práskl za sebou dveřmi.
Podobné scény se u nich doma staly téměř pravidlem, zvlášť když se blížil den výplaty.
Šárka nechápala, proč dělá mezi matkami takový rozdíl. Proč je podle něj nutné podporovat jeho matku, zatímco ta její si má poradit sama? Ta představa jí nešla do hlavy.
Občas si dokonce kladla otázku, co by bylo snesitelnější – kdyby se tchyně pletla do všeho a rozdávala nevyžádané rady, nebo tohle neustálé tahání peněz.
Odpověď nenacházela.
Když se Miroslav uklidnil, vrátil se do pokoje a tentokrát pokračoval klidnějším tónem.
„Dobře. Jestli chceš podporovat svou mámu, nebráním ti. Ale budeš to dělat ze svých peněz.“
Šárka na něj nevěřícně pohlédla. „Ty si ze mě děláš legraci? Z jakých vlastních peněz? Vždyť já jsem přece na mateřské.“